Recenze: KABÁT - El Presidento /2022/ Warner Music
Ono z jedné 
strany není co psát, KABÁTi jsou jasně definovaní spoustu let a zcela jistě nehrozí, že tato definice prodělá nějakou prudkou změnu. Proč taky, stylový patent a skvělou originální lyriku by měnil jedině blázen. KABÁTi s vydáváním desek nespěchají, od posledního „Do pekla do nebe“ uplynulo sedm let, což je možná dlouhá doba, ale jsem každopádně radši, když po delší pauze vyjde dobrá deska. Myslete si o mě co chcete, ale mě se poslední dvě placky dost líbily, tudíž jsem byl zvědav, jak si povede „El Presidento“.
No není to špatný, broukal jsem si po prvním vyslechnutí, berouce na vědomí všechny protiargumenty, a že jich za uplynulá léta je hafo a ještě více. Navzdory všem mým výhradám k „velkovýkrmu“, které nebudu opakovat - byla by to za chvíli zcela zbytečná mantra a kvílení zoufalcovo - „El Presidento“ je ve své podstatě syrová rocková deska, nehrající si na těžké umění a nejlepší desku od dob toho a tamtoho. Nic mě nevysírá, nic mi nepřipadá, že na desku nepatří, spíše zcela naopak - patří toho tam pro mě překvapivě hodně - třináct kousků si drží vyrovnanou kvalitu a příjemné jiskření mezi muzikou a tradičně skvělými a vtipnými texty (ne úplně ve všech případech, vážnější poloha je ale taky skvělá) Milana Špalka. Chvíli jsem si lámal hlavu, co je důvodem, že KABÁT u mě boduje a zbytek tuzemského mainstreamu ne že ignoruji, ale z valné části mě nechává chladným jako včerejší svíčkovou. Tady prostě něco nehraje a musí to mít nějakou pádnou příčinu…
Minimálně jedna příčina by tu byla, tedy jedna navíc (texty jsem už zmínil). Při pozornějším poslechu (teď už) tří posledních alb zjišťuji jeden podstatný fakt, a tím jsou do mrtě vypiplané aranže, pro někoho možná nepodstatná věc, která však dokáže se skladbami udělat divy a někdy i psí kusy. Díky nim mi ani nevadí odlehčené kousky, ty mě v minulosti krkaly především. Adeptem na tuhle nevděčnou roli jsou „Sladký tóny“, v rámci desky ale plní dobrou službu a rozhodně nezapadají do funkce výplňové hmoty. Další do party je závěrečná „Oni“. No, chvíli jsem si zvykal, ale i tuhle jsem nakonec přechroupal a zapomněl na nechutenství z let minulých, souhra odlehčené formy a vysloveně parádního textu mě nakonec úspěšně propleskla, abych moc nekecal na filozofické téma. A co zbytek? No jak bych to pojal, zbytek jsou takový hezký písničky (bez ironie), jednou nostalgické („Rumcajs miloval Manku“), jindy roztomile potřeštěné („Zatoulanej Japonec“, „Zátky“), sympaticky poetické („Opilej klavír“, „Za ztracený námořníky“) a i s nadhledem kritické („Troll“, „Nesmrtelná teta“, dá se sem šoupnout i „Testosteron“). Na to s údivem hledí „Tři sobi“ tančící „Kazačok“.
Kecal bych, až se hory zelenají, kdybych tvrdil, že se mi „El Presidento“ nelíbí, líbí se mi velmi. Už jen pro ty promakané drobnosti u každé ze skladeb nadrzo tvrdím, že tahle deska se povedla snad nejlíp, jak mohla. A že je to pořád to samý, jasně že je. Byl by to děsný bizár, prdnout všem v kouli a všichni aby se vrhli na objevování nových obzorů. I tuzemský rockový mainstream potřebuje svůj pevný grunt, nepodemletý od spodních proudů a s nezvětralým zdivem.
Tak mám takový pocit, že je vše, jak má byt..a tak je to spravne kurňa.
Medyed
foto: kabát.cz
Reakce na recenzi Trew (9. 11. 2022 07:45)
Souhlasím s autorem recenze. Já tedy nikdy ke Kabátu netíhnul. Ani jejich prehistorická podoba jejich agro thrashe mě nebavila, ani přiblížení country či jižanskému rocku. Natož ty rádoby vtipné blbiny na každém albu. Nicméně poslední album je docela hutné, surové, líbí se mi některé kytarové rify. Skladby šlapou, mají kvalitní texty a když to shrnu, tak je tam návrat ke kořenům a poctivá rocková muzika. Tohle album mi přijde dělaný na pohodu a časový odstup od posledního jenom prospěl. Deska je celá poslouchatelná a světe div se i mě ty Zátky docela baví nebo Zatoulanej Japonec. Sice u mě vyhrávají El Presidento, Rumcajs, Nesmrtelná teta a Kazačok, ale i ten zbytek se zdá. Tak buď stárnu nebo je ta deska fakt dobrá!