Recenze: JUDAS PRIEST - Ram It Down /1988/ Columbia

„Ram It Down“ není tím albem, které je v rámci „Jidášovské“ diskografie zrovna vynášeno do nebes. Obsahuje několik naprosto skvělých pecek, zároveň stejně tak i průměrné skladby – tyto sice nejsou vyložený brak, ale trocha natlakované páry jim přece jen schází. Nepochopené a dobu přeběhnuvší „Turbo“ v době vydání vzbudilo protichůdné reakce, kvalitnímu obsahu navzdory. Syntezátory v metalu (a to mohu citovat i sám sebe, když se mi z uším „Turbo“ dostalo během roku 1990) působily na fanouškovskou obec (minimálně na její značnou část) jako jasný signál vyměknutí a vidina diskokoule na horizontu udělala slušnou paseku. S odstupem času to samozřejmě vůbec špatné není a „Turbo“ ve zkoušce časem obstálo. Jenže píše se rok 1988 a situace je naprosto jiná.

Možná i proto, jak bylo přijato předchozí album, „Ram It Down“ je ve znamení návratu k tradičnímu výrazu JUDAS PRIEST před rokem 1986 (osobně to nevidím tak divoce, „Turbo“ bylo „jinačí“ jen zvukově a v podstatě z cca 80 procent pouze zmizely synťáky), takže dva roky po „turbodmychadlu“ vychází další album. Robův ječák, úvodní a rovněž titulní pecka nemá hluchých míst, takto vypadá mé první setkání s JUDAS PRIEST - díky „Ram It Down“ jsem se začal prokousávat k „British Steel“, „Scream For Vengeance“ a „Defenders Of The Faith. „Ram It Down“ vlastně z části může za to, jak jsem začal vnímat metal, jako jedno z vůbec prvních metalových alb, která se mi dostala do rukou. „Heavy Metal“ nemá výrazných slabin i po třech dekádách, Rob ječí jak blbě střelená sviňa, hlučné bicí a typický riff nedávají příliš prostoru na vydechnutí. „Love Zone“ jsem jako postpubertální smrad nemohl vydýchat – není tak přímočará a její členitost a větší variabilita mi činila problém. S odstupem času jsem si vcelku bez utrpení zvykl a mohu v klidu konstatovat, že „Love Zone“ funguje bez vážnějších škobrtnutí, i když sem tam pára dochází. „Come And Get It“, další naprosto typická „judasovka“ s oním osobitým napětím a vibracemi, odkazující na počátek dekády. Zvukově se doba s blížícím se koncem osmdesátých let posunula a skladba, stejně jako celé „Ram It Down“ zní v době vzniku velice moderně. „Hard As Iron“, to je jiná. Jako by „Jidáši“ cvičili formu na následující megagiga prdu „Painkiller“. Tahle věc je z podobného těsta, jako „Leather Rebel“. Dusot dvou kopáků, drtící riff a tradičně skvělý Robův zpěv (o tom málem zbytečno ztrácet písmenko, tak je tomu ostatně vždy) , v refrénu zajímavě zlomená melodie a energeticky bohaté sólování s nádhernou melodickou vyhrávkou, nátěr i po letech beroucí mě za hercnu. „Blood Red Skies“ – „Turbo“ leze z díry !!! Synťáky se přec vynoří na denní světlo a velmi zajímavě dochutí albový megahit, který si našel cestičku i na „best ofky“. Rozmáchlejší a dramatičtější kompozice, variabilnější projev, vše si sedlo, jak mělo, není důvodu k výtkám a hledání blech. „I´m A Rocker“ – skladba, která nijak nikde neční a je takovou skladbou na albu…prostě tam je, a koncerty se bez ní hádám léta letoucí obešly, a nemám tušení, zdali byla někdy pravidelně hrána. Jenže…TOHLE je vůbec první skladba od JUDAS PRIEST, kterou jsem vyposlechl a můj vztah k ní je natolik srdeční a osobní, že to pro mě je naprostá srdcovka. Jakoby docházely nápady, nebo to je naprosto spontánní záležitost, sám nevím – cover Chucka Berryho „Johny B. Goode“ není špatný, poslouchá se to příjemně, ale pád na pozadí na tvrdou zem se rovněž nekoná. „Love You To Death“ …její role stojí a padá v podobných mantinelech, jako v případě „I´m A Rocker“. V žádném případě se nejedná o nějaký průser, je pojatá velmi zajímavě, volnější formou více do hard rocku a přitom metalově duní. Temný a zatěžkaný „Monster Of Rock“ sedí na závěr jako ulitý, jednoduchý a účinný nosný riff, Robův přednes a mohutný zvuk vytáhly ze skladby naprosté maximum.

„Ram It Down je obecně bráno jako jedno z těch slabších alb JUDAS PRIEST. Slabších míst se několik najde, to jsem vlastně již zmínil v úvodu. Nehodlám se pouštět do hlubších analýz, co toho bylo příčinou, zdali ne zase tak značný objem nápadů – přece jen „Turbo“ a „Ram It Down“ od sebe dělí dva roky (což nemuselo být nutně dost), případně nějaká ta ponorka a krize - od škopků se záhy poroučí Dave Holland. Do toho se ještě rozjel soudní proces, kdy byla kapela nařknuta, že nepřímo zavinila to, že se dva jinoši v USA rozhodli ustřelit si hlavy, údajně po poslechu hudby JUDAS PRIEST. Těch důvodů může být vícero, ale to nechme chronickým analyzátorům. Pomalu zrál čas na totální šok, a tím byl o další dva roky později famózní „Painkiller“, druhé metalové písmo svaté podle JUDAS PRIEST. A vedle něj vypadá „Ram It Down“ trochu jako chudý příbuzný, čímž si teď nehodlám udělat ze své srdeční záležitosti nějakou šmucku. „Ram It Down“ má pro mě naprosto výsostné postavení se všemi jeho světlými i slabšími okamžiky.

Medyed