Recenze: JUDAS PRIEST – Invincible Shield /2024/ Columbia Records
Pokud přiznám barvu,
za poslední roky jsem od JUDAS PRIEST nečekal nic převratného, co by mi způsobovalo intenzivní husí kůži. Jenže ne vždy je všechno podle tabulek a kdo do prvního singlu po „Redeemer of Souls“ čekal parádu jménem „Firepower“? Já rozhodně ne. Ač se chci vyhnout přílišnému výskání radostí, ale po „Painkillerovi“ tu opět bylo album v kvalitě, která znovu představovala učební materiál pro zbytek scény a nepochybné potvrzení stylotvorného statusu kapely. Trochu mi to připomíná situaci „Ram It Down / Painkiller“. Otázka zněla, kam JUDAS PRIEST případně posune „Invincible Shield“ nebo jak deska potvrdí aktuální formu kapely.
„Invincible Shield“ obsahuje ve srovnání s předchozím albem daleko více ohlédnutí do minulosti a jde dál do historie, nutno říct, že tak činí s naprostou lehkostí a elegancí starých mistrů. Právě proto desku nevnímám jako nastavení té předchozí. „Invincible Shield“ má odlišnou atmosféru a širší záběr právně díky výraznějšímu retrospektivnímu charakteru. Nečekejme ale nějaké prvoplánové retro, odkazy na ikonické období osmdesátých let, a i na závěr sedmdesátek, kdy se zásadní události kolem JUDAS PRIEST teprve, i když zanedlouho, měly stát, jsou do struktury skladeb zakomponovány skutečně mistrovsky a s patřičnou dávkou rafinovanosti. Synťákové prskání à la „Turbo“ v úvodu „Panic Attack“ funguje bezvadně, i když se zdaleka nejedná o poslední citaci vlastní historie. Pocit, že jsem některou z pasáží už někdy slyšel, pravidelně klepe na rameno, ovšem působí na mě velice svěžím a neošoupaným dojmem. Hitovost, podotýkám nevtíravá, prakticky prostupuje komplet celým albem. Prvních osm skladeb je nekončící příval příjemného napětí a strhující energie. Není se ani čemu divit, že právě mezi nimi se vybírali průzkumní chrousti (singly). Rána kladivem mezi světla „The Serpent And The King“, svižná titulní „Invincible Shield“, úderná „Devil In Disguise“ nebo dvojice absolutních hitovek „Gates Of Hell“ a „Crown Of Horns“ vyloženě svádí k potřásání hlavou a hrození do rytmu – takto mám JUDAS PRIEST rád, napřímo a silou kupředu. Jízda ale ani náhodou nekončí. Následuje moje snad největší favorit „As God Is My Witness“ a rozmáchlejší skladba a neskutečná pecka (a další ze singlů) „Trial By Fire“. Variabilnější notu volí i další v pořadí „Escape From Reality“, neotřelý melodický motiv pak dokáže skladbu ještě výrazněji vyšperkovat. „Sons Of Thunder“ se vrací k přímočaré údernosti. Tahle skladba mohla být klidně pilotním singlem, díky razantním riffům a chytlavé melodice má k tomu všechny předpoklady. Zatěžkaná a valivá „Giants In The Sky“ na závěr zdrsňuje. Chytlavý refrén a silná melodika vůbec, baladické odlehčení a opětovný nápor udržuje potřební napětí. Ano, jsme na konci, i když ne tak úplně. Rozšířená, chcete-li deluxe edice obsahuje další tři kusy. „Fight Of Your Life“ silně připomíná období před „British Steel“, stačí si představit, jak by skladba zněla, mít dobový zvuk. Hard rockový feeling skladbě nesmírně padne a rozhodně se nejedná o druhořadý bonus. „Vicious Circle“ působí obyčejněji, taková klasická šlapavá skladba podle osvědčeného mustru, ale stačí vyčkat a nechat skladbu náležitě sednout a ostří pak dokáže slušně říznout. Pomalejší a zasněnější „The Lodger“, to je podmanivá a sugestivní pecka, dá-li se to tak o pomalejší skladbě takto říct. Závěr je to nádherný a já ani nepostřehl, že se album zastavilo na čase tři minuty přes hodinu.
Na srovnání „Invincible Shield“ s „Firepower“, aby mělo alespoň nějakou váhu, je pořád hodně brzy. Pokud přece jenom pustím fantazii více ze řetězu a vzkřísím vzpomínky na novotou vonící „Firepower“, nevidím mezi hladinou endorfinů z obou alb výrazný rozdíl. Pokud by měl být „Invincible Shield“ horší deskou, bavíme se o několika detailech, o kterých ví to psisko, které právě vykonává potřebu na kraji cesty. Snad jen ten obal…ale to nebude taková dřina rozdýchat.
Medyed
judaspriestinvincibleshield.com/
facebook.com/OfficialJudasPriest/
Halford v nej formě Peteri Nummelin z Prýglu (8. 8. 2024 10:35)
Musím se přiznat, že ve srovnání s polsedními 2 deskami od Iron Maiden působí Firepower a Invincible Shield jako zjevení z jiné galaxie. Invincible Shield je deska oproti Firepower RYCHLÁ a rychlost je integrální součástí tohoto žánru a bez ní může ledascos působit vyčpěle a unaveně. Ne tak zde! Jak Richard Antonie Faulkner ještě dokáže přijít se sóly tak působivými, že předčí snad i staré prověřené fláky z British Steel nebo SFV, to opravdu nevím. Harmonie, sóla, bicí, zpěv....vše zde sedí. A Halford zní ještě lépe než na Firepower. Za mne 87% ze 100. Více mají pouze absolutní klasiky jako Defenders of the Faith, Stained Class nebo Painkiller, ale to byla převratná alba ve své době.