Recenze: JOE LYNN TURNER – Belly Of The Beast /2022/ Mascot Records

Věčný náhradník a majitel skvělého hlasu, kterého jsem poprvé zmerčil jako zpěváka DEEP PURPLE na albu „Slaves And Masters“ a  v řadách RAINBOW. Joe Lynn Turner se v mém vnímání rockové muziky zařadil mezi velké rockové hlasy a jeden ze symbolů poctivého rockového gruntu. To, co se děje na jeho zatím posledním sólovém albu, mi docela vyrazilo dech. Joe se zřejmě rozhodl oprostit od veškerých svazujících konvencí a ukázat mladým usmrkancům, že jim dokáže směle konkurovat. Takto moderně znějící album bych od něj vskutku nečekal, ale stalo se a blivno mi z toho rozhodně není.

Ani se nemusím pídit po tom, kdo Joeovi s deskou pomáhal, ten rukopis a zvuk je natolik typický, že bych ho poznal i po prudkém probuzení ve tři ráno. Vklad Petera Tärtgrena je naprosto jasný a už vidím ty nechápavé výrazy skalních klasiků. Můj názor na tuhle poměrně zvláštní kombinaci a stejně nezvyklý konečný výsledek bude pravděpodobně diametrálně odlišný od řady mých psavých kolegů – „Belly Of The Beast“ mě chytilo pod krkem prakticky okamžitě a drží mě stále. Že za to může minimálně z poloviny Tärtgrenovský rukopis, o tom nebudu ani náznakem polemizovat. Dopředu bych si ovšem nevsadil ani šesták, že to bude navzájem takhle dobře fungovat. Plně chápu, že tohle už bude pro řadu milovníků klasiky prostě silná Jihlavanka a „Belly Of The Beast“ pro ně bude velmi obtížně stravitelná deska nebo spíš ji nepoberou vůbec a, upřímně řečeno, ani se jim nedivím. Už jen z mohutného, tvrdého zvuku jim bude pravděpodobně naskakovat alergická vyrážka a tím bude více méně vymalováno. Zdá se, že se toho příliš pod drsným krunýřem neskrývá a úvodní pecka doprostřed čela, kterou se mi dostalo, oproti očekávání nevyšuměla. Album si ponechává svou sílu i po dalších posleších a bezvadně funguje v delším časovém horizontu. Jasně, že se najde řada blech, bez kterých by se „Belly Of The Beast“ klidně obešlo. Místy leze vzorec „HYPOCRISY / PAIN“ až příliš do popředí a bere rockový základ hodně hákem, ač by tolik nemusel. Naštěstí si deska velmi rychle „sedá“ a zřejmé vady kráse už tolik netrčí jako během úvodního oťukávání.

Osobně si nedělám žádné iluze, že se z „Belly Of The Beast“ stane milník žánru a bude citována jako zásadní album konce loňského roku. Nemám snahu „jet bomby“, nebo jak se tomu jazykem jiného kmene říká. Úplně mi stačí, jak silným a vyrovnaným obsahem deska disponuje. Obvykle tyhle rychlé nástupy adrenalinu střídá stejně rychlý sešup do šedi a nevýraznosti. „Belly Of The Beast“ ale vydrží, což není úplně běžný jev. Nechám-li úplně stranou výraznou odlišnost alba od starší Joeovy sólové tvorby a budu se soustředit jen pouze na jednotlivé skladby bez ohledu na formu zpracování, nenacházím na něm žádný vyloženě průserový kus. Nestačím se pořádně rozkoukat a poslední skladba je u konce. Je to něco naprosto jiného, než jsem čekal, ale to nemění nic na tom, že mě to setsakramentsky baví.

Medyed

facebook.com/joelynnturnerofficial/

instagram.com/joelynnturnerofficial/