Recenze: IRON MAIDEN – Somewhere In Time /1986/ EMI

Stejně tak, jako bylo „Ram It Down“ mým prvním setkáním s JUDAS PRIEST, je „Somewhere In Time“ mou první srážkou s IRON MAIDEN. Srážka to byla čelní, a dlužno přiznat, že se mi „Ironi“ zpočátku příliš nelíbili. Mé ucho, ještě ne příliš vycvičené, mělo velkou potíž s rukopisem „Ironů“ a těžko zkousávalo všechny skladby mimo těch kratších a výrazně na první pokus čitelnějších. Jak to nakonec všechno dopadlo, lze snadno vytušit – jinak bych tu toto album pravděpodobně nepitval, dopadnout to v neprospěch „Železné panny“.

Ten první zážeh proběhl v roce 1988, ano…bylo mi celých třináct let. A jelikož a nýbrž protože socialistickým táborem cloumala „Perestrójka“, v rádiu již občas něco zaznělo. Jednou navečer v pořadu „Mikrofórum“ jsem zaslechl cosi, co v živelnosti hravě překonávalo Katapult, Jirku Schelingera a Olympic (právě „Deja-Vu“ ze „Somewhere In Time“). Zvědavost nabrala na síle, a když jsem na jednom z mých starších vrstevníků spatřil svépomocí sprejem na triku vyvedené logo kapely a z praktických důvodů uzpůsobeného Eddieho, bylo vymalováno. Za pár dní byla doma kazeta s x-tou, šumící a prskající kopií „Somewhere In Time“ (B-stranu okupovali HELLOWEEN s prvním dílem „Keepera“). Nemám vůbec tušení, co to původně bylo za verzi, ani kdo to případně zprznil, pořadí skladeb bylo úplně jiné, než na CD, které jsem si po letech pořídil, ale na tom pendrek sejde. „Wasted Years“ mě lapila s rychlostí útoku krokodýla na nebohého pakoně, dál už to nebyl takový fofr. Dlouho, předlouho jsem si zvykal a zapomínal na prvotní představu, že IRON MAIDEN jsou jen o přímočarých „sloka-refrén“ hitovkách. Přitom by se nechalo čekat, že bych měl mít natrénováno s LED ZEPPELIN, které jsem již měl vcelku slušně zažité. Jenže, jak praví klasik, Beethoven to není Strauss a IRON MAIDEN mi to zadarmo rozhodně nedali. „Sea Of Madness“ a můj soukromý hit „Deja-Vu“ ještě prošly hladce, potom už jsem byl nucen zapnout předtím téměř nepoužívaný druhý okruh, určený pro neprvoplánové nahrávky, které mé uši prozatím ignorovaly. Týden uběhl, a rázem jako bych poslouchal úplně jinou kapelu a úplně odlišné album. Dříve neslyšené (nebo spíš ignorované) vazby uvnitř skladeb a návaznost harmonií začaly dávat najednou jasný smysl a v tu ránu to všechno pokupě začalo skvěle fungovat. „Stranger In The Strange Land“ se mi najednou začala pozdávat jako docela „hezká písnička“, v „Loneliness Of The Long Distance Runner“, „Caught Somewhere In Time“ a nakonec i v „Heaven Can Wait“ jsem se konečně začal orientovat a přišel na chuť výstavbě „Ironních“ skladeb, i když to ze začátku vypadalo akorát na kyselý ksicht, rychlý endešlus a přechod na lehčí múzu.

„Somewhere In Time“ je stále s odstupem téměř 35 let výjimečné album, a to z několika důvodů. Prvním je zvuk – zvukově je úplně někde jinde, než famózní předchůdce „Powerslave“. Kytary jsou mohutnější, zvuk prostorovější. Obráceně řečeno, využití elektroniky a samplů může leckomu vadit, zvuk na druhou stranu není tak přirozený a organický. Jednoznačné není ani hodnocení alba, které je všeobecně považováno za slabší kus ve srovnání „Číslem Bestie“, „Powerslave“ a nakonec i se „Sedmým Synem“. Můj soukromý verdikt je však, vzhledem k počtu mých srdečních skladeb, minimálně o stupeň vyšší. Pro mě „Somewhere In Time“ rovná se IRON MAIDEN !!!

Medyed