Recenze: IRON MAIDEN – Senjutsu /2021/ Parlophone/Warner Music

Na recenzi alba IRON MAIDEN jsem si brousil chrup již během vydání předchozího „The Book Of Souls“, ovšem netroufl jsem si. Nebylo to ani tím, že bych se bál reakcí čtenářů, ale spíše faktem, že psát cokoliv na totální srdcovku je mnohem více zatíženo subjektivními sympatiemi, než by tomu bylo za běžné situace. „Mejdni“, „Judas“ a MOTÖRHEAD jsou přece jenom úzký okruh těch kapel, díky kterým jsem potkal metal a psát na ně recenze mi přišlo tak nějak nepatřičné, krom kdysi v rámci jednoho článku – tam to odnesl „The X-Factor“ (v souvislosti s výměnou za mikrofonem).

Novodobá historie IRON MAIDEN, tj. po návratu Bruce Dickinsona za mikrofon koncem minulého století je ve znamení výrazného vzestupu epičnosti a natažení stopáže skladeb. Tato rovina byla u IRON MAIDEN přítomna vždy, prvním albem počínaje. Ve vetší míře dostala slovo na spíše zatracovaném „The X-Factor“, aby již zůstala v popředí, jak se u nás říká „na furt“.  Táhlé úvody skladeb, stopáž atakující deset minut s následná délka alb mi - přiznám barvu, dávala zabrat, očekával jsem mnohem více kratších a hitovějších pecek ve prospěch pompézních epických kompozic. Pan Harris byl ovšem jiného názoru a jeho progresivní skladatelský rukopis jasně udává tón a směřování alb IRON MAIDEN minimálně posledních dvacet let, na tom můj názor těžko něco změní. Rozdělení „The Book Of Souls“ na dva disky jsem považoval za jednorázovku s tím, že s dalším albem se stopáž vrátí ke komornějšímu času na jednom CD. Jenže omyl – „Senjutsu“ je natažené úplně stejně, stejně tak je rozdělené na dva disky. Nu což, neuděláme s tím zhola nic, současná podoba IRON MAIDEN je rozmáchlejší a komplexnější, časy hitovější jsou na každý pád věcí minulosti a především hvězdného období kapely, můžeme prskat jak chceme, taková je skutečnost. Čeká nás osmdesátiminutová nálož muziky, otázkou je objem nápadů a invence, které kapela dokázala dostat na tuhle nemalou plochu. Singlovky, vypuštěné před vydáním „Senjutsu“, naznačovaly, že průser pravděpodobně hrozit nebude. První zachycená „The Writings On The Wall“ se překvapivě vymyká zažitým postupům, je hozená do příjemné rockové polohy amerického střihu a nelze v žádném případě konstatovat, že by trpěla vyčerpaností. Následující (v pořadí, jak se ku mě dostávaly) cválající „Stratego“  je jedna z oněch hitových skladeb, po kterých jsem volal. Povedla se nadmíru, spontánně dává vzpomenout na osmdesátkové období, především na mega album „Powerslave“, jako vnadidlo na kompletní album si těžko představit silnější dvojici skladeb. Úvod alba je přitom pořádně temný, titulní „Senjutsu“ na ploše osmi minut předvádí doslova melodický hodokvas, délku skladby pak ani nevnímám. Bruceovi to navzdory přibývajícím létům zpívá skvěle a já dostávám vše, co jsem chtěl a na co čekal, adekvátně mému teď už smíření se současným stavem věcí. Následují již zmíněné „Stratego“ a „The Writings On The Wall“ a dále „Lost In The Lost World“, naprosto typická „Harrisovka“. Baladický úvod, sametová melodie, posléze důvěrně známý skočný rytmus, na který IRON MAIDEN dost možná mají zapsanou obchodní značku. Tohle znám jako svoje baganče, v podstatě pořád to samé podle jednoho kopyta, ale stále účinné a navíc opatřené povedenou ústřední melodií. Svižná pecka „Days Of Future Past“ s výrazným rukopisem Dickinson / Smith je dalším hitem, možná největší hitovkou na albu vůbec, vhodně provětrávající atmosféru před přicházejícími epickými kusy, kterých je druhý disk plný.  Předtím ale stíháme „The Time Machine“ a „Darkest Hour“. První z nich je na klasické skočné „ironovské“ formě postavená chytlavá sladba, skvělé melodie, skvělý refrén a trocha progresivních kotrmelců. Nečekal jsem od tohoto kousku příliš mnoho, ale klame tělem. Druhý disk otevírá „Darkest Hour“, krásná balada ve stylu „Tears of The Dragon“ nebo „Man Of Sorrows“, která by se mohla vyjímat i na některé z Bruceho sólovek, za kterými pokud zaostává, tak to je o zanedbatelnou  a nepodstatnou vzdálenost. Tři epické skladby za sebou z pera Stevea Harrise, to je pořádná porce, neřkuli morda. Ale netřeba stahovat gatě předčasně, „Death Of The Celts“ skvěle graduje za neustálého příjemného napětí. Z melodií mi naskočila velmi zajímavá hladina adrenalinu, když dojde na refrén, je vymalováno – tohle je pecka jako swiňa! Těch deset minut vlastně není ani zas tak moc, skladba je vhodně a zajímavě členitá, hrozba zavzdušnění je spolehlivě zažehnána. „The Parchment“ začíná plíživě a tajemně s orientálním nádechem. „Harrisovky“ mají až na výjimky stejné začátky, na to jsem za ty roky bezpečně navyklý a z klidu gentlemana mě to nevyvede, zvláště když se vůkol rozhostí dramatická atmosféra v houpavém rytmu za skvělého Bruceova zpěvu. Korunu všemu nasazuje povedená melodika, postupně zesilující a vrcholící v závěru, kdy se skladba přece jen rozběhne do rychlejšího, pro IRON MAIDEN typického cválavého tempa. Do třetice všeho „Harrisovského“ – závěrečná „Hell On Earth“. Úvod by naznačoval pomalejší vypravěčskou záležitost, nicméně tak tomu není, nenene…záhy se stroj rozběhne do středního tempa a vcelku se dějí věci nečekané. Melodie, drama, výbušnější pasáže, to vše je nadávkováno ve vynikajícím poměru, vynikající závěr!!!

„Senjutsu“, než jsem tento soubor písmen a znaků sesmolil, nepůsobilo s plnou silou, začal jsem si málem zoufat, že to odnáší vlastní zásluhou vlivem příliš dlouhé stopáže a konec konců i délkou skladeb, kdy nosné nápady zapadnou a ani jich už tolik není. Tahle nálada mě přepadala už od „Brave New World“, takže jsem se nehroutil a vybavil se potřebnou dávkou trpělivosti. Netrvá to ani moc dlouho a „Senjutsu“ začíná působit, celkový obraz dostává jasnější a barevnější kontury. Lze samozřejmě namítat, že IRON MAIDEN již pouze s profesionálním fortelem přebrušují sebe sama v nekonečných variacích. Přečetl jsem si i názory, že už je to akorát ztráta času a nestojí to ani za poslech. Sranda je, že tohleto poslouchám už minimálně pětadvacet let, kdy jsou IRON MAIDEN permanentně pohřbíváni za přednesu stále stejných pohřebních řečí, někdy méně, někdy podstatně více blbých, někdy věcných a poukazujících na skutečnost, kterak se IRON MAIDEN motají stále v tom samém kruhu. Je více než jisté, že Eddie revoluci nespustí. Nechtějme proboha, aby kapele staré čtyřicet pět let najednou prdlo v bedně a začala se honit na mladými chcápky. Na „Senjutsu“ je řada citací vlastní minulosti a byl bych překvapen, kdybych je nenašel. Jsou tam a nijak šíleně mi nevadí, podstatná je jedna zásadní věc, IRON MAIDEN si stále drží kvalitativní úroveň studiových nahrávek na výši, která je hodna ocenění.

Medyed

ironmaiden.com/

facebook.com/ironmaiden

Spotify - Iron Maiden

instagram.com/ironmaiden/