Recenze: IN LOVING MEMORY - The Withering /2022/ Funere
Byl jsem u toho…
u toho, když metalovou scénou zacloumal fenomén jménem PARADISE LOST. Nejen jimi ovšem byla živa doom metalová scéna, nicméně jádro stylu z britských ostrovů udávalo směr, o tom se jistě přít nebudeme. Španělé IN LOVING MEMORY, alespoň na mě tak působí, mají „Gothic“ v patřičné úctě. „The Withering“ se svou melancholickou atmosférou tomuto ikonickému albu dosti blíží, ovšem hovořit o vykrádání rodinného stříbra doom metalu bych považoval za hodně přitažené za vlasy. Inspirace něčím, co mě oslovuje a na čím chci stavět vlastní tvorbu, je věc běžná a naprosto přirozená a navíc se o nic dalšího kromě s respektem a vkusem uchopenou inspiraci nejedná.
„The Withering“ mi připomíná moje návraty domů na ránem začátkem podzimu, chladné mlhavé ráno, všude šeď s nejasnými obrysy, skrytými v mlze. Mysl zatížená rozjíždějící se kocovinou se vlivem okolního šedého beztvarého a iluzorního světa propadá do melancholie, hlavou rotují myšlenky o smyslu veškerého snažení a že stejně jednou všechno půjde do sr…, tedy do kopru. Posmutnělá melancholie se pohřebním krokem plouží od první do poslední skladby, na zrychlení si rovnou nechte zajít chuť. „The Withering“ není bůhvíjaký rychlík, maximální rychlostní stupeň se zastaví na pomalejším středním tempu. Albu jasně dominuje téměř až konstantní posmutněle melancholická atmosféra v různých jemných odstínech šedi, necvičené ucho může mít docela potíž rozeznávat skladby od sebe. Nikoliv však já a samozřejmě spousta dalších s letitou praxí, album při troše soustředění odkrývá karty a stává se zajímavým posluchačským zážitkem.
IN LOVING MEMORY se tolik nepropadají do bezedné deprese jako řada žánrových kolegů, skladby mají přehlednou a při troše snahy písňovou strukturu, což může skvěle posloužit v žánru ne zrovna zběhlým posluchačům, aby se tak nějak stihli rozkoukat, o čemže vlastně ten doom je při zachování nadstandardních kvalitativních parametrů. „The Withering“ jako ostatně drtivá většina alb tohoto ražení vyžaduje soustředěnější poslech a patřičnou náladu, rozhodně do něj není možné proniknout po jednom, dvou posleších, i když se jeví jako poměrně přehledné a čitelné album. Je ovšem zásadní nechat všechny ty šedé tóny nechat projevit kompletní škálu odstínů, v opačném případě „The Withering“ působí jaksi na půl plynu a poněkud jednolitým a monotónním dojmem. Přitom jednotlivé skladby si žijí vlastním smutkem a každá z nich je něčím specifická. Deset neveselých zastavení tvoří pro mě až překvapivě silný celek, kde nenacházím výraznějších zaváhání. „The Withering“, ač mi některými postupy připomíná nesmrtelné „Gothic“, je natolik svébytné album obsahující dost vynikajících momentů a dostatečně svébytných nápadů, abych stín ikonických kolegů z branže chápal jako něco, co albu slouží jedině ku prospěchu. Stačí si pozorně poslechnout „The Dance of Moons“ „Translucid Remains“ nebo „Nothing But Pain“, ale nechci křivdit zbytku skladeb - „The Withering“ je silný a emotivní celek, nápaditě kouzlící s melancholickými barvami nálad, že zas tolik nehraje roli, po které ze skladeb zrovna sáhnete. Jen pozor na trudomyslnost a následky s ní spojené, vzpomeňme na to, kolik polárních výprav kvůli ní nedorazilo do cíle…
Medyed
facebook.com/inlovingmemorymetal
Komentáře