Recenze: HYPOCRISY - Worship /2021/ Nuclear Blast
„End Of Disclosure“
má na hřbetě osm křížků a konečně se dočkalo nového brášky - HYPOCRISY už s deskami evidentně nespěchají. Peter Tärtgren si mezidobí mezi alby své domácí kapely pravidelně zpestřuje svým dalším potomkem jménem PAIN, což vám asi nebude neznámé. Kdo zavadil o HYPOCRISY, téměř jistě zavadí i o metalové disco PAIN (už si nepamatuji, kdo takhle PAIN zařadil, ale já to určitě nebyl), takové lehčí HYPOCRISY, nesoucí typické znaky Peterova rukopisu. HYPOCRISY už těžko něčím překvapí, evoluce a revoluce proběhly do přelomu poloviny devadesátek, kdy se z kapely stala inspirativní a inovativní kapela s osobitým stylem a značným vlivem na scénu. Po třiceti letech na scéně se styl HYPOCRISY výrazně nemění, po přitopení pod kotlem před cca sedmnácti lety („Virus“) jedou v zásadě podle jednoho stejného mustru a záleží pouze na momentální situaci a formě tvůrců.
„Worship“, pokud vezmu do úvahy melodičtější a drsnější tvář HYPOCRISY, stojí tak nějak mezi oběma póly. Více prostoru dostávají temnější nálady, stále a nerozdílně nesoucí artibuty Peterova svébytného stylu. Lze (celkem oprávněně) namítnout, že tohle už je metalový mainstream neboli, jak s oblibou říkám, velkovýkrm. Vyleštěný masivní zvuk, přehledná výstavba skladeb, typická melodika a na odiv vystavená přístupnější výrazová poloha. Všechno pohromadě, o čemž lze dopředu předpokládat, že početná fanouškovská obec očekává. Po osmi letech mezi alby bych si troufl očekávat daleko větší pecku, než kterou „Worship“ v reálu skutečně je. „Worship“ se až možná příliš drží při zdi a kalkuluje s jistotou. Ta jistota prověřených postupů oproti tomu velmi dobře funguje, album osahuje dosti silných momentů, díky nimž jsem zpočátku album zvládl doposlouchat do konce bez přestávek. Úvodní seznamování nebylo zas tak vřelé, než jsem čekal a dávalo vzpomenout na „Catch 22“, kde jsem se také poněkud zadýchával, než se album náležitě „usadilo“. „Worship“ mi nepřijde vůbec jako rutinní a už vůbec ne špatné album. To, že mě už tolik Peterův rukopis nepřekvapuje, je po těch letech úplně normální a v pořádku. Očekávat neustálý posun a kreativní salta, odepsal bych časem devadesát procent celé metalové scény po pár albech.
HYPOCRISY, ač zcela bez námahy předvídatelní (a že ty jejich melodie mám rád), ukuli svůj nadprůměrný standard v luxusním balení. Trochu mi na „Worship“ chybí výrazná pecka typu minulé titulky „End Of Disclosure“, což se ještě může spravit a skladba, která se mi zavrtá nadlouho do hlavy a bude tam s úspěchem rotovat, se stále může vyloupnout na denní světlo. Poněkud ubylo momentů překvapení ve prospěch lehké recyklace vlastního arsenálu, ovšem v míře, která se ale drží na velmi decentní úrovni. „Worship“ je nejsilnější v rychlých skladbách, zde se objevují i ty nejsilnější melodické pasáže a spolu s nimi „happy“ stavy, kvůli kterým věnuji HYPOCRISY odpovídající pozornost. „End Of Disclosure“ u mě sice stále vede, ale „Worship“ nijak výrazně neztrácí. Počkat možná měsíc až dva, jásal bych třeba více, ale to už jsou takové kecy v kleci na závěr…
Medyed
Komentáře