Recenze: HILD - ValFreiya /2022/ Odium Records
Málem jsem si ťukal na čelo, 
jak to vlastně někdejší bicmen MARDUK Lars Broddesson myslí. První singl z alba „Valfreiya“ mě mírně řečeno nenadchl a má tušení byla prachmizerná. Tentokrát jsem se ale sekl tak, že to ani snad nemohlo býti více. Zvědavost mě přemohla a jakmile se mi do pracek dostalo kompletní album, jsem jej přece jen zkusil. Mnou vysmívaná „Hrist“ najednou v rámci alba fungovala zcela jinak a především mnohem lépe. „Valfreiya“ je poměrně zvláštní album, to ale ještě neznamená, že ho spáchala parta exotů zralá na blázinec. „Valfreiya“ si neláme hlavu s křišťálovou digitální produkcí a vydává se opačnou cestou - surovou, narezlou a násilnou. Buď berte nebo nechte ležet, „Valfreiya“ rozhodně není album pro velkokapacitní výkrm.
Black metal, thrash a crust dohromady, to jsou HILD. S řádně surovou produkcí v zádech vznikla nahrávka, která rozhodně není všední. Názvy skladeb odkazují na severskou mytologii, respektive na jména valkýr, podrobnosti po mě nechtějte, v tomto oboru jsem naprostý diletant. Co mi však téměř samo leze pod kůži, je samotné syrové pojetí desky a její podmanivá atmosféra - vnitřní démon alba je překvapivě silný. Duch starých thrash metalových alb, zahalených do temné atmosféry, stejně jako původní forma black metalu, stavící na klasické rockové sktruktuře skladeb, to všechno je z „Valfreiya“ cítit na sto honů. To by samo o sobě nebylo zas tak zvláštní, v různých podobách jsem to slyšel tisíckrát, jednou mě to bavilo velmi, jindy zase méně. HILD jsou ovšem výrazný samorost a svébytná existence, silná ozvěna z dávných dob, která má sakra co říci i v dnešních, značně umělých časech. Prach ulpělý na několik desítek let staré formě propůjčuje albu kouzlo, které jsem již drahnou dobu nezaznamenal, i když to chvíli trvalo, než jsem ho začal vnímat.
Kombinaci všech stylových inspirací HILD pojali značně osobitě, skladbu od skladby převažují různé vlivy, dohromady se pak jedná o vcelku pestrou kolekci, kdy našinec dopředu netuší, co bude následovat. „Valfreiya“ startuje stejnojmenným syrovým thrash nátěrem laděným do matné černé, díky tomu jsem se mylně domníval, že to takhle bude pořád. Ale ono nee, crust punková vichřice „Göndul“ dupe důrazně na plynový pedál a mě je jasné, že tady naučné články některých návodů platit nebudou. Útočná bestie „Wodurida“ poprvé ve výraznější míře odhaluje black metalové zbraně, ty se účelně bratří s hrubým thrash metalem a v drtivém tempu decimují okolí. „Hrist“, tak na té jsem si málem vylámal zuby, ale nakonec jsem nepřišel ani o jeden, ba co víc, teď se na ní vyloženě těším a užívám si struhující black metalovou pasáž, pravidelně se střídající se skočnější částí. Málo platné, nemá se činiti předčasných závěrů. Zčernání pokračuje s „Mist“, hrubozrné výrazové prostředky vytvářejí atmosféru, která má blízko k „Now, Diabolical“ od SATYRICON, ale pouze blízko, jinak si HILD jedou po vlastní trase. Parádní nátěr, to je „Herfjötur“. Nic složitého, maximálně přímočarý song s důrazným tahem na branku a drtivou energií, víc ani není potřeba. Rychlá, v podstatě punková / HC záležitost „Rota“ s výraznou melodikou album velmi zpestřuje, ač poněkud netypická, do atmosféry alba bezvadně zapadá. Totéž lze říci i o „Thögn“, taj už není tak skotačivá a ukazuje ostré zuby. Jedem z kopce s polední v řadě - „Thrudr“. Na povrch vylézají všechny surovin pohromadě v zajímavém poměru a jako závěr desky to není věru špatné. A špatné není ani kompletní album, jen si na něj možná budete chvíli zvykat.
Medyed
Komentáře