Recenze: HEVILAN – Symphony Of Good And Evil /2021/ Brutal Records
Soudě podle mohutného 
a nabroušeného zvuku, v úvodních taktech HEVILAN budí dojem mainstreamové metalové mašiny ve stylu ARCH ENEMY. Tito Brazilci jsou však na hony vzdáleni na death metalových základech postavené melodice z pera bratří Amottů. HEVILAN jsou typičtí progresivci se vším všudy, se všemi pozitivy i negativy s tím spojených. Nabroušený tvrdý zvuk album, koncepčně se zabývající věčným bojem dobra se zlem, dostatečně vymezuje oproti obecně vnímané šabloně progresivního metalu, prezentované snad nejkřiklavěji adorovanými DREAM THEATER. Tedy nic zásadního proti nim, ale jedni DREAM THEATER tady bohatě stačí.
Kdybych měl HEVILAN k někomu přirovnat, bez váhání zmíním CIRCLE II CIRCLE, jednu z mých favoritních progresivních kapel evr. Může za to především barva hlasu Alexe Pasqualleho, který mi Zacharyho Stevense prostě připomíná. Druhým momentem je vyznění skladeb ve valivých pasážích, tam ty slavnější amíky slyším trochu taky. Tím bych opustil sumář podobností a vrhl se na vlastní obsah „Symphony Of Good And Evil“. Ač postavené na profláklé a notoricky známé základní kostře, má album značně svébytnou atmosféru a osobitou výstavbu melodií. Ze začátku to tak vůbec nevypadalo, nějaký čas jsem pátral po silnějších záchytných bodech, deska příjemně ubíhala, nic vyloženě špatně na ní k nalezení nebylo, jenomže jsem citelně postrádal vzrůstající hladinu adrenalinu a sem tam alespoň nějaký moment, který mě razantně posadí na zem. Všechno bylo v pořádku, ale příliš profesionální a chladné, jakoby se emocím ani nechtělo ven a kapele stačilo být prkenně seriózními hudebníky.
Přesně tohle se mi honí hlavou pokaždé, když se mi do rukou dostane do rukou tenhle druh alb, HEVILAN nejsou výjimkou. Vždy zbývá jediné – vydržet, zdali se z toho perfekcionismu a brilantní techniky vyloupne něco co stojí na delší pozornost nebo zůstane u instrumentálně náročné a bezchybné nudy. Hodnou chvíli to trvalo, ale HEVILAN přece jen u mě nezapadnou do spolku protivných akademiků. Instrumentální veletoče a technické cviky stojí naprosto vždy na silné skladbě a nápadu. Pozornost určitě zasluhují emotivní melodie a emotivní rovina komplet celého alba, plně se projevujících při pomalých skladbách. Balady umí HEVILAN parádní, a to nejsem extra romantik. Jsou skvělým katalyzátorem mezi ostřejšími skladbami. Zahuštěný zvuk kytar je hodný pochvaly, ale upřímně…časem se přeposlouchá všechno a poměrně dlouhé album posazené do jedné linie těžkých riffů bych na jeden zátah jen těžko absolvoval. Mezi ostré a baladické pasáže se dále vklínily prvky klasické hudby – především s jedná operní sbory (dopředu mi hudební odborníci promiňte za mou neznalost hudební teorie, zatím tomu věřím, že jsou operní), které dodávají skladbám významnou porci dramatu. Hodinová stopáž „Symphony Of Good And Evil“ není v konečném důsledku nijak šílený čas, vzhledem k dostatečné pestrosti výrazu není velká práce udržet pozornost a neztratit se mezi riffy a rytmickými zvraty. Pořád mi tam schází výraznější osobitost rukopisu, ale i tak je „Symphony Of Good And Evil“ nahrávka, se kterou neprohloupíte a zcela určitě neusnete. A není ostudou, když romantikovi u pomalých skladeb třeba i něco ukápne z oka…
Medyed
Komentáře