Recenze: HELLOWEEN – Keeper Of The Seven Keys Pt. II /1988/ Noise

Nebyl by to úplný příběh, zůstat u prvního dílu „Keepera“. Obě dějství mají na formování vnitřku mé metalové kebule zásadní význam. „Keeper číslo dvě“ okupoval B stranu oné kazety, na které jsem na straně A nasával „Master Of Puppets“. S tímto albem, zásadním pro mě, ale i pro kapelu samotnou, je definitivně završen prvotní vývoj HELLOWEEN. Pro někoho nechutné vyměknutí (obě strany mají svůj díl pravdy), pro jiného to nejlepší, co kapela spolu s předchozím albem kdy dala dohromady.

Asi správně tušíte, ve které skupince křepčím já – jinak bych si tady asi takhle játra neplácal. „Dvojka“ je opět poněkud jinačí než předchozí album. Tu jinakost vidím především v odlišné produkci a naprosto jiném finálním zvuku, jinak se toho dramaticky nezměnilo příliš. Snad jen to, že „Dvojka“ je spíše „Weikathovka“ a „Jednička“ je takové „Hanseňátko“. Autorský patent obou osobností HELLOWEEN je natolik výrazný, že není zas tak složité rozeznat, který z obou „dráteníků“ má kterou skladbu na svědomí. Ve finále je to naprosto šumák – na albu není slabých momentů a oba autoři se vzácně doplňují ku prospěchu svěžesti a energie, které z alba za ty roky stále srší.

Pitvat všechny pecky, obsažené na albu, dnes považuji za poněkud kontraproduktivní. Udělala to spousta lidí přede mnou a ode mě by nic převratného jistě nevzešlo – proto tento odstavec pojmu z úplně jiného konce. Najdeme zde zásadní megahity, z nichž jeden je natolik mega, že utrpěl syndrom odrbání na dřeň. Ano – není pochyb, že mám na mysli „I Want Out“. Tato parádní hitovka v mém případě došla do stádia, kdy mi její masová oblíbenost začala působit nemalý problém a nějaký čas posléze trvalo, než ji opět vzal za svou. „Dr.Stein“ je na tom podobně, ovšem takovou kopřivku mi nezpůsobil a syndrom velkovýkrmu v jejím případě v mém podvědomí nezafungoval tak masivně, jako v předchozím případě. Skvělé je zjištění, kterak po třech dekádách bezchybně funguje i zbytek alba. „Eagle Fly Free“ je tak jako tak ikonickou skladbou se skvělou nosnou melodií, patřící do zlatého fondu kapely. „You Always Walk Alone“, sice neskloňovaná jako absolutní hit, ten potenciál má bez pochyby neméně silný. Dodnes mě na této pecce nesmírně baví dynamická a strhující rytmika, byť to není zrovna nějaký zběsilý úprk. Rozverná „Rise And Fall“ druhdy platila za můj soukromý hit, ten nadhled a uvolněnost prostě uválcují vše, co nestihne uskočit. „We Got The Right“, taková balada nebalada…, a nesmírně silný melodický námět, skvěle vybalancovaná atmosféra, sílící v závěru skladby a krásná symbióza i přetahovaná obou kytar. O megaprdě „March Of Time“ bylo napsáno slov, že by se to dalo vážit na metráky, přeskočím i tu další a vrhám se na titulní „čtvrthodinku“. Těch třináct minut stopáže nepřijde ani jako příliš. „Keeper Of The Seven Keys“ disponuje koňskou dávkou nápadů, dramatu, různých nálad a co hlavně – je prakticky prost roztříštěnosti na dílčí dějství, všechny prvky drží pevně pospolu, plynule přecházejí jeden do druhého, až si na konci kolikrát říkám, že takhle krátkou dobu přece třináct minut netrvá. „Save Us“ , poslední z mých drahých a poslední věc na albu. „Save Us“ se rozezněla právě v momentě, kdy jsem si začal pomalu zoufat, že už žádná rychlá pecka nepřijde, a že tohle bude už jen takové outro. Chyba !!! Skvělý nátěr na závěr a když úplně, tak rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od HELLOWEEN evr…

Říká se, že třetí album je pro kapelu zlomové – láme se chleba. Kapela opustila takovou tu „učňovskou“ etapu, druhá deska tříbí ambice a schopnosti, které rozsekne album číslo tři. Pokud tahle teorie aspoň zčásti platí, potvrdila se v případě HELLOWEEN. „Keeper Of The Seven Keys Pt. II“ je metalové album se vším všudy, a rovněž album, které má schopnost oslovit i nemetalové publikum, aniž by mu nějak zvlášť lezlo do spodního otvoru. Prostě srdcovka a vzácná vzpomínka na má pubertální léta !!!

Medyed