Recenze: HELLHOUND - Warrior of Rising Sun /2021/ Spiritual Beast
Tak teď nevím, na čem jsem. Pátá 
řadovka japonského true metal komanda HELLHOUND ve mně totiž vyvolává dosti protichůdné pocity. Retro styl HELLHOUND v řízné a syrové podobě se všemi klišé a šablonami osmdesátkového střihu je z mého pohledu úplně v cajku, co mě však vyloženě praštilo do očí, je totální ztuhlost v kolenou, pokud kráčí o stylovost až za humna. Že je to metal, to zatím ještě jasně slyším, ale abych to ještě četl z názvů většiny skladeb, to je i na mě silná cikorka. Upřímně sdílím jejich nadšení (jako ten policejní rada v Švejkovi), ale absolutní nenápaditost řady názvů a kontext doby, která je už dávno v čudu, je nakonec příčinou toho, že to působí spíše kontraproduktivním dojmem a hrot pochybností, jak to HELLHOUND vlastně myslí začíná nepříjemně bodat do žeber. No dobře, nechme stranou přemítání nad tím, jak to HELLHOUND myslí. První mě napadla záměrná parodie na všechnu tu lacinou křeč, která je mnohdy obsažena v metalové muzice jako úporný plevel a se kterou horko těžko něco vyvedeme. Vycházím spíše z tušeného faktu, že HELLHOUND jsou heavy metaloví srdcaři až za hrob a metalovou klasikou vpravdě upřímně žijí.
Od „Warrior of Rising Sun“ nečekejme nic revolučního, to připomínám hned úvodem. Vše, co je na albu obsaženo, slyšel naprosto každý, kdo za posledních čtyřicet let k metalu byť jen přičichl - metalovější to snad ani být nemůže. Vyjít tahle deska kolem půle osmé dekády a tohle vydávat za výroční reedici, nepohnul bych ani brvou a byl bych hotov s tímto tvrzením bezvýhradně souhlasit. HELLHOUND ustrnuli v čase, respektive se nadchli pro osmdesátkový, výraznou melodikou obohacený heavy metal - tím je řečeno vše podstatné. Komu je z tradičního „hevíku“ s heroickým kyrysem na hrudi již předem špatně od žaludku, tahle deska mu přivodí nevolnost s matematickou jistotou. Jiná situace nastává u nás staromilců - oproti mnoha klasikům z mladších vrhů kapel se HELLHOUND obloukem vyhnuli vlivům současnosti včetně zvuku a důsledně se drží tradiční koncepce. Juknu - li na fotografie a rok vzniku kapely, HELLHOUND ve věku metalu zaslíbeném patrně ani nebyli na světě, a pokud ano, tahali po návsi dřevěného kačera podobně jako já. O to silněji práskne do uší věrně zachycená dobová atmosféra, která z „Warrior of Rising Sun“ po celou stopáž sálá. Pro někoho je to do uší bijící zastydlost a tvrdošíjná retrománie, pro druhého poctivý metal, sic klišé až na půdu jednoho z tokijských mrakodrapů, ale s tím se tak nějak předem počítá. Skladby při vší klasické zatvrzelosti nepostrádají švih, dostatek energie a instrumentální zručnosti, což mi samo o sobě stačí. HELLHOUND si na nehrají na nějaké přepjaté spasitele a věrozvěsty pravého metalu, tedy alespoň ne příliš silovým způsobem, vedoucím leda tak zkratkou k lehce trapné křečovité póze mistrů světa pralesní ligy. Zaujetí těmi nejošoupanějšími metalovými šablonami HELLHOUND věřím a už vůbec nemám důvod si z nich dělat srandu.
Pokud mi z nějakého důvodu unikl nějaký podstatný fakt, že se HELLHOUND neberou tolik vážně a tahle deska je jeden velký a veselý mejdan s cílem upustit páru všem zúčastněným, je to vlastně taky v cajku, jelikož a nýbrž protože…jestli tohle má být čirou náhodou parodie, tak je zmáknuta velmi šikovně a se ctí…tolik trocha smrdutého alibismu na závěr.
Medyed
metal-archives.com/bands/Hellhound/30535
Komentáře