Recenze: HELIOSS - Contre Ma Lumière /2022/ Satanath Records
Zažívám takové silné 
déjà vu, jak příznačné pro album francouzské kapely. HELIOSS mi totiž svým přístupem evokují své věhlasnější kolegy - MISANTHROPE, a to ani ne tak stylem hudby (i když jisté styčné body bych našel), jako spíše svým přístupem k metalu. HELIOSS, to je svět sám o sobě, s vlastním mikroklimatem, vlastními zákonitostmi. Je zpočátku poměrně obtížné se v něm vyznat, skladby nejsou nijak stylově vyhraněné a jejich propracovanou strukturu pobírám po postupných krocích. Dosti košatá výstavba skladeb vyžaduje soustředěný poslech a dostatek času na vstřebání, stále ovšem nelze hovořit o přetažené akademičnosti a s ní spojené suchopárnosti a odlidštění, je tomu téměř úplně obráceně. Stojí to však kopec energie, než „Contre Ma Lumière“ obrátí ve vstřícném kurzu.
Přestože to krapet trvá, než album rozkvete do plnobarevného spektra, mám pocit domácího prostředí. Akorát mi tam někdo zpřeházel nábytek, předělal elektroinstalaci a znovu vymaloval. Výsledek je neobvyklý, ne zrovna běžný a stejně tak komplexní a nemálo ambiciózní. Na ambicích si už leckdo namlátil papulu, ovšem ne tak HELIOSS. Extrémní metal ve spojení se symfonickými aranžemi v progresivní formě, to není nic, co by mě zas tak velice překvapovalo. Ovšem přístup HELIOSS dostává formu a styl do zcela odlišného světla. Prolínání se náladovějších poloh s agresivními pasážemi má svébytnou podobu, kdy téměř chybí chladná vypočítanost. Ani zlomek vteřiny nemám pocit, že by se snad jednalo o produkční kalkul. Albu totiž neschází silné emoční napětí, jakýsi osobitý neklid a nervozita, které nedovolí košaté struktuře skladeb, aby se rozpadly na dílčí střípky. Celé je to pak ve výsledku velice elegantní a velkolepé, promiňte mi to silné slovo, ale zde má pojem velkolepost svůj neoddiskutovatelné opodstatnění bez laciného a hanlivého vedlejšího významu. HELIOSS nehrají na efekt, jsou maximálně seriózní a stejně tak si ponechali maximální energii a agresi technického death a dost možná i black metalu (obě výrazové tváře se natolik prolínají, že je prakticky nejde od sebe odlišit). V křehčích pasážích je „Contre Ma Lumière“ velmi blízko k jazzovým vibracím, velmi zajímavá a působivá atmosféra skvěle plní roli pevného pojítka mezi extrémem a vzdušností, technickými přemety a klasickou písňovou strukturou, nelze opomenout ani precizní instrumentaci a skvělá energií nabitá kytarová sóla.
Jakkoliv mohou mnohá progresivní metalová alba působit chladně a neosobně, „Contre Ma Lumière“ se nad posluchačem neofrňuje, ačkoliv jej rovněž nešetří a ten si tak jako tak musí svou cestičku k albu najít sám. Z alba je cítit krom instrumentální úrovně i podstatný kus vřelosti a zápalu, ale i patřičná lehkost a nenucenost. A mít tohle všechno pohromadě na jednom albu, to se nestává každý týden, ba co týden, kdyby jednou za měsíc a to je hodně smělá hypotéza. „Contre Ma Lumière“ je rozhodně nevšední album, které nachází dosti tam, kde jiní začínají paběrkovat a kručí jim v břiše.
Medyed
Komentáře