Recenze: HAMMERFALL – Avenge The Fallen /2024/ Nuclear Blast
Poslechněte
si jednu desku HAMMERFALL a znáte všechny, to je jeden z názorů, který slýchávám prakticky dvacet let. Kapela se sice jednou pokusila sama sobě rozšířit hřiště, ale ač považuji album „Infected“ na výbornou nahrávku, hlas fanoušků rozhodl nekompromisně a jednoznačně. S následujícím „rEvolution“ kapela zařadila ukázněně zpátečku, vědoma si nastavených pořádků a najela znovu na koleje, vytýčené už debutem „Glory To The Brave“. K HAMMERFALL zastávám shovívavý postoj především z důvodu, že mi vlastně nikdy nic zásadního na jejich pevných stylových šablonách nevadilo, heavy metal je celý jedno velké klišé a buď s tím problém nemáte nebo naopak ano a kapely tohoto typu vám nemají co nabídnout – triviální matematika.
„Avenge The Fallen“ určitě není překvapivé album, obsahuje v podstatě vše, s čím se můžeme setkat minimálně od již zmíněného „rEvolution“. Fanouškovská obec toto skutečnost přivítá s radostným výrazem na tvářích, přesně pro klasické heavy riffy a vzletné melodie mají HAMMERFALL rádi a „Avenge The Fallen“ jim jich opět přináší značný objem. Joacim Cans, jeden za základních poznávacích znaků kapely, si udržuje setrvalou formu, kytary řežou bezchybně jako šavle důstojníka kavalerie, razantní a přesné bicí ženou skladby (vyjma povinné balady) důrazně kupředu – vše je v tomto ohledu v naprostém pořádku. Jen mi přijde, že se Oscar a spol až příliš ohlédli do vlastní minulosti až do období „Legacy Of Kings“ a „Renegade“. Ať poslouchám, jak poslouchám, poněkud postrádám výraznější lehkost a hravost, která se vyjímala na desce předchozí. Ohlédnutí za vlastní starší tvorbou a navléct ji současný blyštivější kabátek však nezní marně, i když se citace sebe sama dají najít bez větších problémů. S tím se za dané situace už tak trochu počítá a není to nic, co by přehnaně rušilo výsledný dojem. Za sebe bych si nechal líbit větší zastoupení masitých riffů, s jakými se HAMMERFALL vytasili hned v úvodní „Avenge the Fallen“. Podobně šlapavá je až předposlední „Rise Of Evil“, ale podle mých propozic se alba HAMMERFALL netočí a točit nebudou. Z „The End Justifies“ návrat do starých časů září jako palivo z Temelína, skladba kupodivu nepajdá na obě dolní končetiny a zní překvapivě svěže. Hitový trojlístek „Freedom“, „Hail To The King“ a „Hero To All“ drží kompoziční nápaditost a cit pro silnou melodii na standardní úrovni, byť o inovativním přístupu nebo jeho náznaku si progresivci mohou nechat zdát v divokých snech – berte nebo nechte dalším v řadě. Balada „Hope Springs Eternal“ drží patos poměrně na uzdě, takže mě i baví, což se v minulosti nestávalo tak často. „Burn It Down“, ač se nevystavuje na předních pozicích, patří k nejsilnějším kouskům na albu a působí jako asi neuvolněnější skladba s nemalým tahem vpřed. Na ní ztrácí jen velmi málo následující „Capture The Dream“. Ta není tolik úporná a její lehčí forma nechává nemálo místa pro podmanivé, až sametové melodie.
Vypadalo to na bídu s nouzí, nakonec však je „Avenge The Fallen“ natolik dobré album, že mě to až – nebojím použít ta silná slova – překvapilo :D. První dojem vážně nebyl na nějaké extrovní jásání, ale „Avenge The Fallen“ je všechno ostatní, jen ne ostuda. Možná není tak na první dobrou výrazné jako kupříkladu „Built to Last“, o to více však může do budoucna plnit roli spolehlivého držáka. Na to si však budeme muset nějaký čas počkat.
Medyed
instagram.com/hammerfall_official/
Komentáře