Recenze: HADOPELAGIAL – Hadopelagial /2020/ Satanath Records
Švédská urputnost zapustila hluboký kořen i u našich západních
sousedů. Black metalový extrém, reprezentovaný MARDUK, případně DARK FUNERAL s důrazem na primární agresi sice nemusí vonět každému, nicméně lze i v tomto sevřeném a útočném stylu nalézt řadu zajímavých spolků, o nichž rozhodně stojí za to ztratit pár písmenek. HADOPELAGIAL (v tuto chvíli nemám tucha, zda máme co dočinění s regulérní kapelou nebo se spontánním projektem dvou kámošů) jsou rozhodně jedněmi z těch black metalových kapel, které mají našlápnuto správným směrem. Zdroj inspirace nelze přeslechnout – švédské vichry jsou příliš typickou ingrediencí, aby si jich nešlo okamžitě nevšimnout. K tomu však HADOPELAGIAL účelně pracují se zvukem a atmosférou, čímž se výsledný pocit a dopad na posluchače posouvá o notný kus jinam. Démoničnost alba byla vůbec první věc, která mě omlátila o stěny mého skromného příbytku, silná atmosféra a skvělá instrumentální úroveň ve vyrovnaném poměru dělá z „Hadopelagial“ nevšední záležitost.
„Hadopelagial“ je bestiální přímočará smršť, o tom žádná. K brutálnímu monolitu bez orientačních bodů je neustále velmi blízko, ale to je úskalí, se kterým se potýkají naprosto všichni. Pokud nemáte předem byť jen trochu z black metalu naposloucháno, dovoluji si tvrdit, že s tímhle albem budete mít jistý problém a zpočátku nenajde o nic kromě erupce bestiální energie. V rámci žánru se ovšem jedná o velmi nápadité album které se sice pevně drží žánrových definic, lze na něm najít značné množství zajímavých momentů, spolehlivě zahánějící zívačku za hranice frontové linie. Ať už dochází k žádoucímu střídání temp a HADOPELAGIAL úplně nelpí na permanentní kulometné palbě, ve střední rychlosti jim to náramně sekne a klasické střední tempo skladbám dodává koňskou dávku podmanivé atmosféry, precizní rytmika a nápaditá až hravá kytara – to jsou solidní vnadidla, kvůli kterým se vyplatí investovat do HADOPELAGIAL čas a energii navíc, než proniknete pod pancíř agrese a začnete se více orientovat.
Jakmile si zvyknete (já už pravda tolik nemusel, s black metalem jsme kámoši řadu let, ovšem stále mám v paměti své pocity na začátku) na příval drtivé energie, v ten moment se začnou objevovat zdánlivě chybějící záchytné body a zdravě nakažlivé nápady, kterých není zrovna málo. Parádní zvukový kabátek je už poslední významný dílek do celkového temného puzzle. Titulní „Hadopelagial“ odpálí nálože a sonické inferno může začít. Skladba je zajímavě členitá a naprosto strhující, vražedná délka přes sedm minut dovoluje rozvinout strukturu skladby do atmosféričtější polohy, která je nadmíru působivá nejen proto, že dojde k dočasnému uvolnění brutálního sevření – z atmosféry doslova mrazí. Brutální, chirurgicky ostrý výplach „Helios“ má i přes agresi vybičovanou do krajnosti dostatek prostoru pro nápadité kytarové fígle a promyšlenou výstavbu skladby jako takové. Jen mám trochu obavy, jak to bude pokračovat dál, riziko vystřílení munice na startu je zřejmé. „Leviathan“ otáčí o sto osmdesát stupňů, odvaluje se o poznání pomaleji a démon ožívá v plné síle, erupce nastává až v půli skladby s razancí útoku tankové brigády, jedoucí na plný knedlík vstříc pozicím nepřítele, opět dochází na excelentní kytarový fortel, které se jeden jen tak nepřežere.
A takto bych mohl pokračovat a mlel bych pořád to samé dokola. HADOPELAGIAL mě dostali i s chlupama, jako když zajíc lišce nezdrhl. Nabyvše dojmu, že zde jsou karty rozdány již dávno předtím, než tento zplozenec pekel vůbec vyšel, na tuhle parádu čučím jak to tele s otevřenou hubou. Tomuhle já říkám sofistikovaná zbraň hromadného ničení, poctivě sestrojená pěkně postaru těmi, co sakra dobře vědí, jak na to!!!
Medyed
facebook.com/Hadopelagialgate/
Komentáře