Recenze: GUTALAX - The Shitpendables /2021/ Rotten Roll Rex / Selfmadegod Records
Gore 
grind není zrovna tím stylem, na kterém by Medyed zhusta ujížděl. Jsou zde ovšem některé výjimky, které mě baví a na kterých oceňuji černočerný humor a odzbrojující nadhled. Zde to ovšem není ani tak černé, jako hnědé…kdy se vám může stát, že je téma povětšinou „o hovně“ a jedním dechem kvalitní a zábavný (akorát že ne pro masovou zábavu všelidových mas, jinak cajk). GUTALAX s deskami nikdy extra nechvátali, ale jakmile na to došlo, stálo to za to a já měl o ujetou zábavu postaráno. Jako osoba v gore grindu hrubě se neorientující jsem je prakticky náhodou zhlédl před cca šesti lety naživo a byla to taková prda, že jsem pojal přání vyslechnout si též jejich studiovou nahrávku, jsa zvědav, jak energie z koncertů zvládá přenést do záznamu. A ono jo…na tu bídu, že do těchto končin nechodím pravidelně, to fungovalo obstojně. Koloběh hovna v přírodě se mezitím otočil ještě dvakrát a u třetího cyklu se nyní na pár řádků zastavíme.
Že se něco u GUTALAX v Křemži začalo dít, naznačil vyvedený a zábavný klip ke skladbě „Shitbusters“. Chvíli to pravda trvalo, ale třetí opus „Shitpendables“ vylezl ze septiku odborářské ozdravovny po šesti letech po předchozí „Shit Happens“, což se možná může zdát jako pořádná pauza, ale ve finále je podstatné, jaká býkárna na nás čeká na jejím konci. Třetí deska je přesně a bez náznaku změny přsně to, co dělá GUTALAX GUTALAXem - maximálně jednoduchý a přímočarý výplach zaneřáděný ujetým smyslem pro humor dochucený stylovými vsuvkami mezí skladbami. Nelze opomenout tradiční rýmované názvy, tentokrát zastoupené „Nosím místo ponožky kousek svojí předkožky“. GUTALAX evidentně nemají potřebu se někam posouvat, ani si nic dokazovat, jedou si vlastní úchylnou cestičkou, která dost možná tlačí na fekální humor více než na serióznost produkce. Pokud by však GUTALAX nasadili vážný ksicht, mě by to nebavilo. Jako osobě zvenčí libující přece jen v odlišnějších polohách, mi nečiní vážnější potíže ten hnědý kabaret doposlouchat do konce, ba co víc, ještě se k němu pravidelně vracet. V kontrastu k jednoduchosti projevu jsou GUTALAX na své třetí placce poměrně variabilní (samozřejmě v intencích stylu). Snad nejvíc je to slyšitelné na vokálu, standardní hrdelní vibrace a hulákaný vokál v HC stylu doplňuje chropot nepodobný plemenného kance v posledním tažení ruku v ruce s první ranou od řezníka…když už jsme u mistra přes maso, zrovna on (raper Řezník) figuruje v nesporně zajímavém kousku „Duch sratý“, výživný text v mateřštině a ve výsledku takový brutání „hip hop gore“, to je věru silný zážitek. Smekám před zvukem - nádherně brutální a přesto skvěle čitelný.
„Shitpendables“, pokud jsem měl ke GUTALAX doposud poněkud rezervovaný postoj, do třetice prolomilo ledy. Nechci zde vytahovat tisíckrát omletá klišé o nejlepším albu, ale v několika ohledech je třetí dějství „hnědých příběhů“ prozatím nejsilnější kolekcí GUTALAXu. Ať už z pohledu drtivé energie, která z alba doslova cáká (bál bych se, že to nebude jen energie) nebo zatím největší uvolněnosti a s tím spojeného nadhledu, půlhoďka strávená se „Shitpendables“ mi určitě nepřipadá jako promarněný čas. Dobře se bavím s vědomím, že mi okolí těžko porozumí a při cestě na záchod mám takový divný pocit…jako by mě zespod něco sledovalo…existuje…Duch sratý!!!
Medyed
oHkj (19. 2. 2022 11:40)
QSWj