Recenze: GRETA VAN FLEET – Starcatcher /2023/ Lava / Republic Records
Úkaz z dávno 
minulých časů, znovuoživení formy ze sedmdesátých let, seriózní oživení současné rockové scény, lacinější kopie LED ZEPPELIN – těmito, často protichůdnými nálepkami jsou častováni GRETA VAN FLEET, stále ještě velmi mladá kapela z Michiganu. Zachytil jsem je hned na začátku s jejich debutovým EP a zapůsobili na mě jako neskutečný zjev, šli zcela proti proudu a svůj podíl na tom měl můj srdeční vztah k „Zepelínům“. Že GRETA zní často velmi podobně, může mnohé iritovat k nepříčetnosti, mě to naopak nepřipadalo jako hloupé opičení se, GRETA VAN FLEET nikdy nebyli ušmudlaní přebírači již vytvořeného z horní dolní. Disponovali a stále disponují výrazným vlastním vkladem do inspiračního zdroje, proto můj pohled není tak příkrý a podle toho vypadá i můj náhled na jejich třetí desku.
„Starcatcher“ předznamenala vzdušná a podmanivá „Meeting The Master“, bohužel je na albu jediná tohoto druhu. Album jako celek mi na začátek docela naložilo, nevěděl jsem, z které strany ho uchopit. Celkově mi připadalo o dost upachtěnější a rozpačitější ve srovnání s předchozím velmi nadějném „Battle At The Garden´s Gate“. Chyběl mi výraznější opěrný bod, album plynulo jaksi odnikud nikam a najednou byl konec. Moje rozčarování začalo bobtnat jako gumový medvídek ve vodě – tohle jako má být ta kapela, které jsem prorokoval jasnou a zářivou budoucnost? Nojo, asi nejsem Božka ani Sibyla, co se dá dělat…
Znám tyhle pocity, tudíž jsem na konečné soudy ještě vyčkal a trpělivě (na skřípění zubů to tak jako tak nevypadalo) si „Starcatcher“ ještě několikrát protočil, jestli se přece nejedná o prvotní dojem. Jedná a nejedná – na poslech je deska o trochu tvrdší ořech, než deska předchozí a vlastně i než plnometrážní debut. Kapela samotná dopředu avizovala, že to dost možná bude tak trochu o návratu ke kořenům a garážovějšímu zvuku. No, nejsem si jistý, jestli to vyšlo úplně tak, jak bylo původně myšleno. Album se drží jedné linie, minimálně zpočátku je ten dojem velmi silný. Postupem času se mi přece jen povedlo přijít „Starcatcher“ na chuť a ozvala se pořádná rána – to ze mě spadl pořádný šutrák pochybností, že tentokrát má GRETA zaděláno na nemalý průser. Z desky je znát snaha prezentovat sebe sama svébytnou kapelu s vlastním výrazem, nicméně opar LED ZEPPELIN už asi nezmizí nikdy (opakuji, že to nevnímám jako problém).
Nakonec docházím k takovému kompromisnímu závěru. GRETA VAN FLEET se vymaňuje ze stínu LED ZEPPELIN, ovšem ještě zůstává na cestě, k jejímuž konci ještě něco schází. „Starcatcher“ je těžší na vstřebání a delší čas trvá, než začne fungovat a působit jistějším dojmem, než tomu je po prvním seznámení. Trocha trpělivosti tentokrát ovoce přináší, ale červík začal hlodat. Odpověď přinese deska následující. Jakého rázu ta odpověď bude, na to je ještě příliš brzy.
Medyed
Komentáře