Recenze: GRETA VAN FLEET - Battle At The Garden´s Gate /2021/ Lava Records
Trvalo to, než jsem 
se odhodlal. Tyto mládežníky z Michiganu mám v merku už od jejich EP prvotiny „From The Fires“ zpřed čtyř let. Kam mi paměť sahá, nezaznamenal jsem nikoho, kdo by se vydal ve stopách LED ZEPPELIN a mělo by to za nehty trochu smyslu. GRETA VAN FLEET jsou patrně jediní, kterým to s více, než čtyřicetiletým odstupem vyšlo. Mohou být považování za „Zeppelinovský“ revival, akorát s autorskými skladbami, vyčůrané týpky, kteří si chodí pro zavedené motivy nadrzo rovnou do špajzky k velmistrům klasického rocku. Všechno je zčásti pravda, ale je tu jedna velice významná rovina v muzice GRETA VAN FLEET, která přes zjevnou podobnost skrze sedmdesátkový feeling a řadu společných prvků tuhle kapelu plně legitimizuje v jejím snažení. Tou je především skladatelský talent, kvůli kterému se s prvním plnometrážním albem „Anthem Of The Peaceful Army“ přece jen posunuli na vlastní kolej, i když ti LED ZEPPELIN z nich pravděpodobně budou cítit už, jak se u nás lidově říká, nafurt.
„Battle At The Garden´s Gate“ je pro GRETA VAN FLEET dosti zásadním albem, tedy alespoň si to myslím. Pokud šlo ještě na prvotině něco dovedně přikrýt a stejně tak blahosklonně přehlédnout, zde už jdou veškeré srandy stranou a „GRETA“ musí přiznat barvu, jak si vlastně stojí. Že bublina nesplaskla a „GRETA“ se vytasila s albem, které už tolik nestaví na vcelku senzační inspiraci, za to jsem osobně velice rád. Jednak kvůli jejich klasickému znění a výstavbě skladeb (syntetické hammondky jim klíďo odpustím, i tak to zní krásně, nebo že by byly pravé?) a stejně tak kvůli emočnímu rozpětí, které je na „Battle At The Garden´s Gate“ ke slyšení. „GRETA“ v této souvislosti znatelně zvolnila, zvuk se citelně provětral a z hrubého hard rocku toho příliš nezbylo, spíše se ztratilo to „h“ na začátku. „GRETA“ více inklinuje k art rocku sedmé dekády, což rozhodně není špatná volba a jedna z možných cest do budoucna.
Nečekejme, už jen z důvodu popsaného v předchozí větě, že se vám album otevře v plném záběru po prvním protočení - to prosím ani omylem. „Battle At The Garden´s Gate“ je charakterově velmi podobné dobovým deskám tohoto ražení a ty vyžadují pozornější poslech, než písničkové desky válcující oficiální žebříčky. Tady, ať chcete nebo ne, je třeba dát si ten čas a práci albu porozumět, jinak toho slyšíte v lepším případě půlku. Když už jsme u těch revivalových řečí, měl bych ještě jeden příměr, možná to už někde zaznělo a já mám prostě podobně nastavené uši, ale v Joshově zpěvu tu a tam zaslechnu Geddyho Lee z famózních RUSH, a ve druhé „My Way Soon“ nejen Geddyho. Zní to velmi svěže a příjemně, do vykrádačky to má pořád na míle daleko. Snad nejsilnější vlivy LED ZEPPELIN slyším ve „Stardust Chords“, ovšem zas a opět…nikdy nepřesáhnou hranici, kdy bych začal pochybovat o smyslu a funkci, navíc tahle skladba je jedním z nejsilnějších momentů na desce, spolu s „Caravel“, kdy dostane syrovost na pár minut popuštěné vodítko na volno.
„GRETA“ se svým druhým albem napevno usadila v těžkém retru, o tom již netřeba dlouze polemizovat, atmosféru klasického rockového období dokáže podat s přesvědčivou věrností jako málokdo.
„GRETA“ dospěla…sice tím ztratila díl své počáteční rozpustilosti, na jejíž úkor se naučila vyprávět poutavé příběhy. A to myslím není zcela od věci - na chvíli se zastavit a jen naslouchat.
Medyed
Komentáře