Recenze: GÔR MÖRGȖL – Elohim /2019/ Satanath Records / Death Portal Studio
V půli loňského roku spatřilo světlo světa třetí album
italských GÖR MÖRGÜL, tedy italských…to není zcela přesné, GÔR MÖRGȖL svůj hlavní tábor rozbili na Sardinii, což je sice Itálie, ale ta pevninská už ne. Jejich černé umění na pomezí death a black metalu jsem, a dostávám se opět k jednomu ze svých vnitřních dilemat, pobíral pomalu, spoléhaje se na trpělivost a na letitou zkušenost, kdy řada alb to u mě na první dobrou prostě nedá. A někteří to nedají posléze vůbec, což sice neznamená, že by se jednalo o odpadní materiál nebo o vyslovenou trapárnu, hrající si na umění. Úplně jednoduše se spousta kapel se mnou nesejde, stejně jako jsem kolikrát naprosto odvařen a polapen, a kdy si pro změnu okolí ťuká na čelo očekávaje, že se už konečně Medyed zbláznil a budou mít ode mě minimálně na pár měsíců pokoj, než mě propustí z blázince do domácího ošetření. GÔR MÖRGȖL jsou další kapitolou na téma mého dilematu s názvem BEHEMOTH. Kapel podobných Nergalově družině se v posledních letech rojí jako chroustů a já se v tom početném maglajzu začínám ztrácet, jinými slovy dělá mi vcelku problém najít dostatek rozlišovacích znaků, abych „Behemotí“ tovaryše od sebe rozeznal a zvládl si říci – „tohle jsou GÔR MÖRGȖL …například.
Nicméně jsem si pokoj nedal a „Elohim“ jsem do kategorie „nezpracováno, zapomenuto“ neodložil a snažil se tomuto jinak velmi solidnímu běsu dostat pod kůži. Nebyla to prča, ani jsem pořádně nevěděl, proč investuji další čas a energii do alba, které mě vůbec nebavilo a na kterém jsem pranic osobitého nenalézal. Vědom si skutečnosti, jak se s postupujícím časem a počtem poslechů občas dějí věci nevídané, vydržel jsem, navzdory chodidlům v pěst. Furt nic, ještě nic, pak chodidla náhle povolila a hleďme na Taliány, ono to nakonec půjde! GÔR MÖRGȖL jsou sice načichlí polským odérem až hrůza, dále je to ve finále mnohem lepší, než se zdálo na začátku. S prvními tóny „I Begin“ se rozpoutá ukrutný mazec, žádné symfo intro, pouze odklepání na činel a „kosti lítaj vzduchem“ – no prostě a stručně – otvírák jako rozběsněný buvol kaferský. Při tom všem přívalu energie si „I Begin“ zachovává technickou preciznost a kompoziční pestrost, GÖR MÖRGÜL jsou na tom instrumentálně více, než slušně a své skladby včetně otvíráku alba pojali vcelku košatě. Teď se vůbec nepodivuji, že mě „Elohim“ dal poměrně zabrat, změny riffů, temp a nálad při permanentním přívalu temné energie v nemalých objemech, to není na jeden víkendový poslech. Technická brutální krusta, kterou jsem čekal, že zůstane a zbytek praskne jak jarová bublina v průvanu, ustupuje do adekvátního pozadí a uvolňuje dostatek prostoru pro kytarové kulišárny a nápadité momenty, disponující návykovým potenciálem. Komplexnost skladeb v sobě neštěstí nedusí tu nezbytnou blasfemickou atmosféru, temnota s agresivitou si vřele podávají pracky, takže nakonec mi GÔR MÖRGȖL vycházejí jako vše ostatní, jen ne prefabrikovaná skládačka, prohnaná přes digitální mašinku.
GÔR MÖRGȖL, ač se poněkud perou s originalitou, jsou jako z řetězu utržená rozběsněná šelma. A že krom brutality a agresivních výpadů si dokáží se skladbami vyhrát, obohatit je málem až precizní instrumentací bez ztráty strhující razance a vyplnit je až po okraj působivou atmosférou, jim slouží maximálně ke cti. Vypadalo to ze začátku prachbídně, ne z důvodu, že by se „Elohim“ jako album nepovedlo, nebo že by GÔR MÖRGȖL byli mizernými muzikanty. Forma a provedení by jakože byly od začátku cajk, akorát tu silně hrozilo riziko vzduchoprázdna tam, kde končí riffy, vokál a kanonáda bicích. To nejpodstatnější, proč si nás muzika táhne za sebou na vařené nudli – duše a pořádný kus muzikantského srdce a hlava na špalku za to - GÔR MÖRGȖL však žádní papíroví čertíci nejsou a „Elohim“ není žádný pouťový dům hrůzy.
Medyed
Komentáře