Recenze: GODSMACK – Lightning Up The Sky /2023/ BMG
Čas od času 
je třeba opustit vlastní komfortní bublinu a okouknout situaci u sousedů. Ne, že bych měl nutkání šmírovat soukromí sousedů v doslovném významu, ale nahlédnout do žánrů, které nejsou úplně moje srdeční skupina, není vůbec od věci. GODSMACK mi připadali jako jedna z kapel, vezoucí se od konce devadesátek na nu-metalové vlně. Že tomu tak úplně není, na to jsem už přišel. GODSMACK, to je především hard rock amerického střihu se všemi klady, a i se všemi neduhy, jak už to bývá bez ohledu na žánr. GODSMACK nikdy naštěstí nechyběl osobitý přístup, a ačkoliv nejsem skalním fanouškem kapel tohoto ražení, občas vrchní šéf dopustí a i sukovice spustí.
A ten zmíněný klacek spustil tak zhurta, až na to čučím jak turista na orloj. Od „Lightning Up The Sky“ jsem preventivně nečekal zhola nic a o to větší je moje překvapení. „Lightning Up The Sky“ je bez přehánění mnohem lepší album, než bych se vůbec odvážil při své bujné fantazii představovat a už vůbec bych si nevsadil, že si budu podupávat do rytmu. Vtip a ta největší legranda tkví v mém zjištění, že z alba skoro neslyším (a když už, tak jenom částečně) americký mainstream, ale moderní hard rock, která nemá daleko k mým oblíbeným VOLBEAT. „Lightning Up The Sky“ se velkým obloukem vyhýbá toporné schematičnosti, což úvodní „You And I“ příliš nenaznačuje. Rozjezd je pozvolný a nevypadá to na nic extra svižného a mě už začíná mráčit při představě, že to takhle bude pokračovat…nepokračuje – album se nese ve svižné a energií napěchované formě, a to i během občasného emotivně bohatého zpomalení. „You And I“, jen aby to nevypadalo, že se jedná o schematický podprůměr, je velmi svěží valivá skladba. Problém bych měl, pokud by album zamrzlo v jednom vzorci. „Red White & Blue“ už uhání svižným tempem vstříc rockové klasice v moderním, hutném kabátku. Přirozená chytlavost a zpěvné refrény jsou základní formulkou alba jako celku, žádný „refrén pro refrén“ a na sílu tlačené hitové ambice – nic takového. „Surrender“ přidává variabilnější tempo, aby opět vše vygradovalo šťavných refénem. Emotivní balada „Truth“ pohrdá laciným patosem ve prospěch silné atmosféry, která jde málem krájet. Následuje můj soukromý vrchol, přímočará a rázná „Hell´s Not Die“, sekaný riff a opět výrazný refrén vytahuje z minima maximum. „Soul On Fire“ jede v podobných kolejích, jen zařazuje vyšší kvalt a přidává do paliva silnější aditiva. Za ní se rozvážně, zato jistě valí „Let´s Go“. Sice zvolňuje, ovšem natlakovanost zůstává a když rozběhne energeticky bohaté sólo, nemám připomínek. Nu-metalem zlehka políbená „Best Of Times“ se dramaticky pohupuje a vnáší na album opět odlišnější, dramatičtější atmosféru. „Growing Old“ uzavírá počet baladických kusů na dva a těžko říct, která z balad je lepší. Titulní „Lighting Up The Sky“ je hozená do lehčí rockové formy a jako finále funguje bezchybně.
Vypadá to všechno jako náramná brnkačka, žádné velké kudrlinky a v zásadě nic složitého – sloka, refrén, sólo a vymalováno. Ovšem platí, že jednodušší, přímočará forma je daleko citlivější na dostatek silných nápadů a mantinely pro úhybné manévry jsou sakra úzké. Popravdě jsem čekal, že se budu minimálně od půlky desky nudit. Nejen, že se nenudím, ale poslouchám mnohem lepší album, než bych si po prvním poslechu (v kuse) vůbec zvládl představit. Sully Erna a spol. se neskutečně vytáhli a natočili hodně dobrou desku. Dokladem toho budiž, že chytla za slabinu jedince, který úplně nepatřil do cílové skupiny.
Medyed
Komentáře