Recenze: GAEREA - Mirage /2022/ Season of Mist
Ponechám 
stranou dilema, co je a co už není black metal. Tahle parta bez tváří se žánrovým zvyklostem vymyká a zároveň vypadá, jako by ji Lucifer poslal na průzkum do týlu nepřítele. Svíravý a bolestivý mix post-metalové deprese a black metalové munice se neposlouchá snadno, jako by znal přístupový kód k nočním můrám a k nejtemnějším tajemstvím každého z nás. Žádné ohně a síra, žádné ostny a sečné zbraně, žádný corpsepaint, zlo změnilo taktiku. Lidstvo se přestalo bát strašení, tudíž mu nastavíme zrcadlo na duši prosté jakýchkoli filtrů. Nastupuje surově krutá sonda do podstaty ubohé a zoufalé existence, kterážto má sílu semlít chuť k životu na prach.
Abych si úvodem našteloval mířidla a porovnal své pocity z „Mirage“, přečetl jsem si něco článků, co se GAEREA zaobíraly. Ne vždy mezi mnou a zbytkem světa panuje shoda, mnohdy se dosti významně v závěrech liším, zde se však v zásadě nelišíme. GAEREA jsou nezvyklý úkaz, tedy že by způsobili revoluci originálním uchopením průniku black metalu do současné situace, to si prosím nemyslím. Jejich výjimečnost tkví v něčem úplně jiném a forma to není. V tomto snažení nejsou GAEREA zdaleka osamoceni, nicméně v předání formy a drtivé síle obsahu, třímající uvnitř skladeb, jsou GAEREA velmi specifičtí a jedineční. Váhal jsem, zda tahle deska už není mimo mé rozlišovací schopnosti a nepřesahuje můj práh bolesti. „Mirage“ je hodně na hraně, přesto jsem se pokusil vydržet několik poslechů v řadě, kam se to celé posune. „Mirage“ mi připadalo jako monotónní hukot, primitivní hluk za hranici únosnosti, který už je za pomyslnou čárou, kam až bych chtěl z vlastního rozhodnutí zajít. Zvláštní, místo toho, abych toho podle základní logiky nechal a sáhl po něčem, o čem budu stopro přesvědčen, že mě osloví, se mořím s albem, které mi působí značnou námahu a výsledek je nejistý. „Mirage“ není z těch alb, která se do posluchačovy přízně tlačí. V případě GAEREA je to málem buď a nebo a nic mezi tím - buď vás „Mirage“ časem pohltí a rozemele vás do směsi ke špagetám nebo zůstanete neteční s nechápavým výrazem, o co se ti Portugalci vlastně snaží. Jako tvor značně postižený běžnou strukturou skladeb a milovník riffů jsem se v této depresivní temnotě zvládl rychle ztratit a dosti dlouho trvalo, než jsem se zvládl zorientovat. Pak se stalo něco, co již důvěrně znám a co je důvodem, proč se mořím s pro mě obtížnými alby - „Mirage“ konečně vypustilo démony z klecí a propukl takový nápor, že nevím, čí jsem. Jako bych byl kýmsi uzavřen v těsné kobce bez oken a čekal na definitivní konec, ten však nepřichází. Jako by si se mnou někdo pro své zvrácené potěšení hrál s vědomím, že můj život je v jeho rukou a je jen na něm, jak dlouho to vše bude trvat a jak a kdy to skončí.
Jakkoliv se „Mirage“ jeví jako zběsile primitivní kravál, tento prvotní dojem nic snad už nemůže být dál od toho výsledného. Je jistě pravdou, že nálož emocí na albu obsažených není příliš veselá, natož pak pozitivní. Záleží na momentálním rozpoložení a náladě a vůbec ochotě vykročit „Mirage“ naproti, protože tohle album za vámi poslušně nepůjde jako domácí ratlík. „Mirage“ působí jaksi „zevnitř“, iniciuje inventuru soukromého předpeklí každého z nás, které se podvědomě snažíme odsouvat co nejdál od sebe a potlačovat následky vlastních chorých skutků. Ale ono se mrcha jedna stejně vždycky ozve a bez obalu dá na srozuměnou, že zlo v čisté podobě na nás čučí zpříma, kdykoliv se na sebe podíváme do zrcadla.
Medyed
Komentáře