Recenze: FRAGMENTUM – Masters of Perplexity /2021/ Zoorka Records
Belgické trio FRAGMENTUM mi připadá, jako
by je vědecký tým uložil koncem devadesátých let do hibernační komory, postupně jim ale zařízli grant a kapela se probudila do dnešních dnů. Jejich styl totiž lehce upomíná tehdy prudce moderní goticko-metalové tanečky právě z tohoto období. Tenkrát by se s největší pravděpodobností ztratili v zástupu kapel, které se na gotické vlně svezly a čekaly na svých deset minut slávy, dneska tenhle styl dávno není v centru pozornosti a riziko cynického úšklebku způsobeného trendovostí materiálu, obsaženého na „Masters Of Perplexity“, víceméně nehrozí. Tohleto už dávno trendem není a lze se proto oprávněně domnívat, že FRAGMENTUM mají do kalkulačky daleko.
„Masters Of Perplexity“ má ovšem ve více ohledech do v úvodu zmíněných příkladů poměrně daleko, z alba je místy cítit silný vliv melodického death metalu, ponořeného do melancholické atmosféry, čemuž nemalou měrou napomáhají výrazné syntezátorové pasáže, postavené do jedné roviny s kytarami. Že to nebude brutální sekec, mi bylo jasné už hned při první skladbě. Přehledná a nikterak komplikovaná struktura alba dává dostatek prostoru pro čarování s atmosférou, ta je bezpochyby tím argumentem, proč nenechat FRAGMENTUM bez povšimnutí. Elegantní a nevtíravá melodika nepostrádá jistou originalitu a co víc, nemotá se v jednom uzavřeném kruhu, což není úplně častým jevem. FRAGMENTUM přitom nebudí dojem pompézních patetiků, vystačí jim úspornější a méně okázalá produkce a funguje to taky, řekl bych i lépe, než kdyby se hrálo více na efekt a utlučení posluchače prvotním dojmem. Kapela v neposlední řadě zabíhá do různých žánrových inspirací, čímž se úspěšně vyvarovala únavovému syndromu a uniformní nudné šedi, byť se to tak zpočátku nejeví. Zprvu jsem neměl potuchy, co vlastně mám o tomto albu psát a zdali vůbec něco recenzi podobné vznikne. „Masters Of Perplexity“ na mě působilo dosti zvláštně, přesněji vyjádřeno mělo co dělat, aby vůbec nějak působilo. Dojem profesionálně zvládnutého, ale chladného a od emocí naprosto vyčištěného kusu umělé hmoty byl natolik silný, že jsem měl řádný problém album vůbec doposlouchat do konce. Důvěrně znám tyhle svoje stavy, tudíž jsem ještě chvíli vydržel, nic horšího, než že zmáčknu kouzelný čudlík a kolem se rozhostí milosrdné ticho, se tak jako tak stát nemohlo.
A ejhle, hleďme na Belgičany, oni nakonec nejsou tak marní. „Masters Of Perplexity“ disponuje svébytnou a místy hůře uchopitelnou náladou, je v řadě momentů chladné a odtažité, druhdy vítězí deprese a melancholie, která se posléze převrátí do příjemné melodiky. Každá skladba je specifickým kouskem, na albu jsem nenašel dvě, které by si byly výrazně podobné, přitom album jako celek paradoxně drží pevně pohromadě. Riziko výrazové roztříštěnost je nemalé, ovšem nestalo se, největší sranda nakonec je, že první poslech veškerou pestrost a variabilitu neodhalil, přišlo mi to všechno jako jeden prefabrikovaný mainstreamový kolotoč, spuštěný na předvolený automatický režim provozu. S potěšením jsem však hotov se vší odpovědností konstatovat, že „Masters of Perplexity“ je mnohem lepší album, než jak se navenek tváří. Do ovací ve stoje a mu sic ještě trochu schází, ale potenciál do budoucna je nesporný.
Medyed
Komentáře