Recenze: Flowerwhile - Vzdálení (2018)

Velká neznámá a ze začátku nevěda ničeho, co mě čeká, až tohle album proženu přehrávačem. Vcelku malý objem světské slávy této partičky nekoresponduje s tím, co tvoří obsah „Vzdálených“, což byl de facto případ i předchozího a debutového alba, které jsem z naprosté nutnosti musel nastudovat, již z důvodu toho, že jsem obdržel důvěryhodné info, kterak výrazný pokrok se pomezi debutem a „Vzdálenými“ udál. 

Opomenu-li posun v pestrosti výrazu, na který dojde řada, první „pecka“ do uší je mateřština v textech, už to není po americky. Tímto se texty dostávají značnou měrou do popředí a fungují jako jasný zesilovač progresu, proběhlého od debutu „No Jesus No Sprite“. Ne, nedošlo k žádnému stylovému saltu. Jsou to stále ti FLOWERWHILE, které znáte z prvotiny, ovšem vybavení výraznější elegancí a vytříbenějším citem pro atmosféru a smyslem pro detail. Drsnosti nijak zásadně neubylo, jen pracuje výraznější měrou ve prospěch celku, podpořena účelnou, nikoliv samoúčelnou melodikou. Příkladem budiž hned úvodní „Tma“, palba ostrých a melodických kytarových riffů završených drsným vokálem se prolíná s melodickým refrénem, kde se objevuje čistý vokál. Můžeme namítat, jak hodně je tahle šablona vypečená a máte samozřejmě pravdu, ovšem ne v případě „Vzdálených“. „Tma“ ilustruje naprostý fakt, jak jsou FLOWERWHILE schopni skloubit formu „palba / refrén“ s šablonovitosti na hony vzdálenou grácií a naprostou elegancí, která nevyprchává ani po několikanásobném poslechu. „Pustina“ rozehrává dramatičtější nálady, kontrast a vzájemné proplétání obou vokálů chytá posluchače do pomyslných želez, pokud se tak již nestalo při první skladbě. „Vzdálení“ svou brilantní melodikou posadí na usedlost (mně skladba posadila na první dobrou a tyto stavy zažívám permanentně). Skladba si zachovává drsnost, tato ovšem nijak neruší melodické obžerství. „V okovech“ se vrací k řezavosti jedna ku jedné s vytříbenou melodikou, není momentu, kdy by se něco nedělo a ušiska se nudily. Ta pravá pecka mezi oči přichází se „Znamením soumraku“. Regulérní balada, která sice místy přitopí pod kotlem, ale z baladických vod definitivně nevystoupí. FLOWERWHILE se ve „Znamení“ ukazují jako vynikající písničková kapela, která nutně nestojí pevně na riffech a dokáže napsat silnou pomalou skladbu po okraj plnou emocí. Následující příjemná akustika „Hranice“ svou stopáží jakoby zvolna odplavovala endorfiny z předcházející hymny a zesilovala nástup výživného rambajzu „Majksterstück“ – vyváženost sama, chytrá a nápaditá struktura skladby, naprostá symbióza živelné energie, melodií a techniky (což lze říci naprosto o všech položkách alba) by klidně mohla nést nálepku Ministerstva zdravotnictví s čímsi ve smyslu nebezpečí návykovosti. „Svět v hrsti prachu“ se zdárně pere s technickým riffováním a písničkovostí v jednom chumlu, skvělá kytarová práce, opět souboj drsného a čistého vokálu. Baladická pasáž nasazuje skladbě korunu, aby posléze přešla do finální drsně melodického závěru. „Projít stínem“ je jako skok ze sauny do ledového bazénu, v podstatě klasická rocková balada, která jenom potvrzuje písničkový talent kapely, pokud Vám někomu nebude zrovna sedět poloha skladby ve sloce, refrén zašlape pochyby do prachu. Následující melodické hody „Z kamenů“ na baladickém základě čarujíě pestré barvy od temných po jasné odstíny. „Vzdor“ se opět zbavuje brzd a zahušťuje ovzduší ocelovými výpary, které vkusně odvětrává silný melodický refrén. V závěru minutu trvající zpěvu téměř prostá „…Pro let ptáků“ hlásí konec alba, které mi v hlavě nadělalo pořádný maglajz, což silná alba často dělají. Z maglajzu se totiž rychle stává pocit euforického nadšení, a já nadšen jsem.

Medyed

facebook.com/Flowerwhile-144168655793/
bandzone.cz/flowerwhile