Recenze: FAT BAT – Pozvedněte Prapory! /2020/ vlastní vydání
Chomutovští FAT BAT u mě platí za koncertní tutovku, 
ze záznamu jsem doteď tu čest neměl. Služebně mladá kapela (historie kapely se píše od roku 2017), složením ovšem zkušená parta, rozhodně nehledá sama sebe. Debut „Pozvedněte Prapory!“ proto netrpí nesmělostí a vyjukaností nováčků, spíše se jeví jako x-té album v řadě, a ne jako plnohodnotný debut. FAT BAT nezůstávají u jednoho vzorce, „Pozvedněte Prapory!“, i když o něm lze hovořit o pravověrném heavy metalovém albu, ke slyšení je toho více, jakkoliv bych si s „hevíkem“ vystačil. Hard rockové kořeny metalu se ozívají silněji v polovině alba s „Královstvím snů“ a „Po cestě trnité“, což je nesmírně povedená balada prostá sladkobolného patosu s podmanivou atmosférou, která příjemným způsobem zpestřuje tu solidní metalovou jízdu.
„Pozvedněte Prapory!“ mate nepřítele tím, že se tváří jako typický „Czech Made“ (což by na druhou stranu nevadilo, to že já se stavím k tzv. „velkovýkrmu“ rezervovaně, je problém můj a ne kapel), ale bližší seznámení odhalí svébytně vyprofilovaný styl a přístup, díky němuž se FAT BAT obecně vnímané šabloně vymykají a jdou si vlastní „cestou trnitou“ a na zkratky hážou bobek. Ono je vlastně jedno, málem i šum a fu ©k, jestli budeme FAT BAT považovat za rockery nebo za metalisty, páč oboje je pravda a nelze minout tak nebo tak. K čemuž se posléze posluchač dobéře je zjištění, že co skladba, to odlišný přístup a atmosféra, a to i v případě rychlých kousků. Intro může napovídat, že se po něm rozjede nějaká ta power metalová vyšší dívčí – ale ono nééé. Rozjede se, ale syrová vypalovačka jako dělaná na otevírání koncertů, „Jak žít“ mi oprašuje mé vzpomínky na první album CITRONu, nesmrtelné „Plni Energie“, kde ten pevný rockový grunt obdobným způsobem vystupuje na povrh. Titulní „Pozvedněte prapory“ čerpá z klasického hard´n´heavy vzorce, riff z nejklasičtějších jaké lze v metalu potkat. Chytlavý refrén, důrazný rytmus, skladba má vše nezbytné, co má klasická metalová skladba mít, odklon do vyšších sfér nastává během sóla, kdy se kapela utrhává ze řetězu a předvádí naprostou instrumentální otevřenost a eleganci, stačí se jen pozorněji zaposlouchat. Těchto kulišáren lze na albu nalézt povícero, jsou k nalezení ve všech devíti skladbách (první je intro), když už mám pocit, že to bude nějak a nějakým způsobem to dojede do konce, nastává příjemné překvápko. Můžu uvést i již vzpomínanou baladu „Po cestě trnité“. Balady jsou ožehavá kategorie a udělat pomalou skladbu, aby z toho nakonec nevylezla romanťárna kategorie B) a nižší. „Cesta trnitá“ se může pyšnit ne zrovna malou dávkou vznešenosti a po pseudoromantické marmeládě není ani stopy. Když si tady plácám játra o hard rocku, je třeba uvést alespoň jeden příklad – „Tak na to šlápni, brácho“ s rock´n´rollovým nádechem svou inspiraci (zdali tomu tak je v reálu, nemám šajn, jedná se pouze o můj subjektivní pocit) k DEEP PURPLE nebo RAINBOW („Burn“, Kill The King“), a nejedná se pouze o vítané zpestření, skladba má parádní odpich a nakažlivou chytlavost. To „Terminátor, vole“ je metalová jízda se silou domácího kopytníka. Ač je těchto výpadů na albu více, nejsou to díly jednoho pomyslného nekonečného seriálu, z každé skladby leze poněkud odlišná nálada. „U zdi“, závěrečná „hitovka“ mi nevím proč připomíná HARLEJ, přičítám to její nekomplikované struktuře a důrazu na refrén, nicméně energie obsahuje dostatek a každopádně ta pozitivita mi přijde jako zdánlivá, textová složka moc happy není a celková nálada tomu odpovídá. Co skladba, to kus sám pro sebe a jedním dechem dohromady kompaktní celek zabalený do civilního zvukového kabátku, hrubější styl vokálu skladbám padne jako vrátnýmu mundůr.
Tam co s Vámi? No potěšili jste mě, netopejři... 
Medyed
Komentáře