Recenze: EXTREME – Six /2023/ earMusic
Úkaz ze začátku 
devadesátek je zpátky v plné parádě. Kapela, která se vymykala z pojetí holčičího metalu a kterou jsem vzal na milost na rozdíl od načančaných souputníků s až obludnými ondulacemi na hlavách. Spolu s nimi to „postihlo“ ještě WINGER a MR.BIG, jinak to pro mě byla bída s nouzí a obraz čirého utrpení pro mé uši. Nepomohla tomu ani nepochybná instrumentální zdatnost hairmetalových spolků, na mě to prostě dojem neudělalo a pojem metal pro mě znamenal něco zcela jiného. EXTREME a zmíněná dvojice si šli odlišnější, a především vlastní cestou, stranou od všeho toho cirkusu kolem.
Je pravda, že hudební vývoj nekonformních EXTREME od debutu po čtyřku „Waiting For The Punchline“ doznal poměrně zásadních proměn, který reflektoval dění na scéně a měl dva společné jmenovatele – pěvce Garyho Cheronea a virtuózního krotitele šesti strun Nuna Bettencourta. Navzdory nesporné jinakosti každé z desek nesla každá z nich jasný autorský rukopis a typickou fazónu. Nejinak je tomu i případě „Six“. Je to hozené opět trochu jinam, ale i tak se jedná o jasnou hudební mluvu po způsobu EXTREME. Jestli máte pocit, že jsem něco vynechal, máte pravdu. Vynechal jsem album „Saudades De Rock“, které mě jaksi minulo a zatím na něj nemám žádný, byť rámcový názor. Po tomto albu nastává patnáctiletá pauza a ticho, které končí až letos. Jelikož EXTREME jsou bez přehánění mimořádná kapela, „Six“ vzbuzovalo nemalá očekávání. A zde právě možná vyvstává možný kámen úrazu, střet možná zdivočelých očekávání s neúprosnou realitou.
„Six“ není „Pornograffitti“ ani „II Sides…“, což jsem ani nepředpokládal, ale stejně mi to nedá, abych alespoň podvědomě nesrovnával každou z desek s pro mě vrcholnými momenty. „Six“ je takové ze začátku obyčejné rockové album se solidním tahem vpřed. Musel jsem nechat „Six“ protočit vícekrát, než se očekávaný efekt dostavil. Nesdílím názor radikálního křídla, jakože „Six“ je album nic moc nebo dokonce bídné. Taková hrůza to myslím nebude, jen bych měl shodné výhrady k produkci. Je taková…zahulená a zatlačená dolů. Jinak mě na „Six“ nic extra nevadí, silných nápadů obsahuje dost. Že je to v podstatě písničkové album a na swingové úlety, které jsem měl v oblibě na zmíněných hvězdných albech, si můžu rovnou nechat zajít chuť, s tím jsem se už zvládl tak nějak srovnat. I pocit, že je „Six“ slepené dohromady ze dvou poměrně nesourodých polovin, které spolu tolik nekámoší, postupně vyprchal.
Mírním splašený adrenalin, který se mi snaží natlouct do hlavy, že tohle je nejlepší deska od „Pornografitti“. Tímhle možným bludem se ještě budu nějakou chvíli boxovat, než prověrka časem ukáže, jak se potkává se skutečností. Na každý pád mi „Six“ vychází jako album, které mi káplo do noty a udělalo mi kopec radosti. V těchto časech nevzniká zase tolik alb tohoto ražení, pokud o víte o některém, NAHOĎ!
Medyed
Komentáře