Recenze: EXORCIZPHOBIA – Spiritual Exodus /2023/ Doomentia Records
Z předchozí 
desky „Digitotality“ ze mě lítalo magi v kostkách, následované čmeláky na lyžích a celé defilé uzavřelo hejno zhulených komárů s páskami PS VB na nožičkách. Od studiového následovníka čekám nemlich totéž. Očekávání, především ta přehnaná, bývají uzemněna kontaktem s nemilosrdnou realitou. S realitou jsem se srazil, ale uzemnění ne a ne přijít. „Spiritual Exodus“ moje velké oči před vydáním rozhodně nezklamalo, dokonce si drze dovoluji tvrdit, že uzemněn jsem byl tak akorát já a to hned dvakrát – poprvé ve svých dosti pragmatických a střízlivých očekáváních a podruhé silou samotného alba. „Spiritual Exodus“ je totiž jako berla mrazilka, tříme v něm síla přesilná.
Kdo by čekal ze strany kapely třeskutý progres, nedočká se. „Spiritual Exodus“ si to práská po těch samých kolejích, na které vyjely „About Us Without Us“ a „Digitotality“, takže o nějakém přelomovém momentu nemůže být ani řeč. Štafetový kolík byl předán a vyrážíme razantně vpřed, nehledě na sousední dráhy. Absence jakýchkoli tendencí páchat stylovou revoluci je jediným možným důvodem, pro který progresofilní část publika nebude ze „Spiritual Exodus“ roztřesená v kolenou. Naopak tradiční publikum bude pociťovat jisté chvění, vedoucí k velmi příjemným stavům bez nutnosti použití „veselých“ substancí. Dál již nenacházím slabých míst. Americká škola thrash metalu s výlety do crossoveru (kolečkové prkno s sebou) koluje kapele v žilách a je základní součástí stylové DNA. To netvrdím proto, abych alibisticky ukázal na nepůvodnost muziky, ale abych zdůraznil jednu z nejsilnějších stránek jak „Spiritual Exodus“, tak i předchozích desek. EXORCIZPHOBIA je rozpoznatelná pro několika taktech, její styl je natolik vypilovaný, že zkoušet na vás něco o svezení se na něčí vlně by bylo vnímáno minimálně jako drzost sprsknutá s retardací. Kapely roste postupnými kroky a aktuální album je opět dál. S deskou jsem našel společnou řeč jaksi samozřejmě, skladby fungují s přirozenou lehkostí a nadhledem, křečovité momenty se ani v náznacích neobjevují. Místo toho se v počtu osmi kusů objevují energie a nápaditost v ideální symbióze. Albu jednoznačně svědčí volnější forma citlivě spojující dynamiku, melodie, hrubý thrash metalový základ a punkovou přidrzlost. Co skladba, to samostatná jednotka, platná ve prospěch celku. Všechny skladby bez výjimky mají vzácnou schopnost infikovat paměť, aby se mi usadily v hlavě a točily se tam pořád dokola. Úvodní šleha „Initiation“ zprvu budí dojem intra a úvod to je dechberoucí, sólo se skladbou proplétá jako klubko hadů, následuje drtivý riffostroj a teprve pak se skladba rozjede pořádně z kopce. Energetický drink „Violence And War“ (proti kterému je Red Bull tak akorát urologický čaj) pokračuje v duchu úvodního kusu, jízda pokračuje s plynem na podlaze. Změna atmosféry nastává až s „Reflections“. Ke slovu přichází výraznější melodika a pestřejší výrazivo. Moment překvapení „Spiritual Exodus“ rozhodně nechybí, následuje „Down To The Rabbit Hole“. Postupem času se pořadí mých soukromých hitů dozajista změní, nicméně právě tahle skladba udržuje vedení. Erupce výživných riffů, drtivé energie a nápadité struktury je až neskutečná. „Those Who Oppose“ se drží středního tempa jako veš košile s pravidelnými rychlými výpady, aby v závěru explodovala v kulometné kadenci. Rockově laděná sóla působí lehce kontrastně, ovšem dávají skladbě to správné koření. Přímočará sypačka „Ring-Pass-Not“ proletí ušima jako utržený vagon. Až následně oceňuji záplavu zajímavých detailů a instrumentálních drobností, které jsem poprvé nepostřehl, rozhodně se ani v nejmenším nejedná o skladbu výplňového typu. Temnější „Through The Glass Darkly“ se postupně rozprostře do variabilní a na nálady bohaté formy. Skoro se zdá, že míří do grandiózního finále, ale na to si ještě chvíli počkáme. Ono finále má na „hrbu“ parádní instrumentálka „Tiwanaku“. Kdo třeba jen na chvíli váhal nad tím, zda desku doposlouchat na jeden zátah do konce, měl by vydržet jako filmový Otík a neodcházet před koncem.
„Spiritual Exodus“ je pro mě dalším jasným adeptem na domácí metalovou desku roku. Má to pouze jednu nevýhodu, na které vydělá posluchač – letos je těch adeptů víc, než dost.
Medyed
Komentáře