Recenze: EXODUS - Persona Non Grata /2021/ Nuclear Blast

Riffostroj jménem EXODUS se opět rozjel na plné točky. Po pauze vlivem působení u SLAYER a zdravotními potížemi Toma Huntinga se EXODUS naplno položili do toho, co umí nejlépe - do razatního, na energických riffech postaveného thrash metalu. Do „Shovel Headed Kill Machine“ a obou „Exhibitů“ mě EXODUS nijak žíly netrhali, jako že jinak dobrý, ale úplně moje krevní skupina nebyli. Je to takový paradox, stylotvorné a ikonické desky se mnou o zem nepraštily, ale novodobá alba a ještě k tomu za absence Stevea Souzy se mnou vytřela podlahu prakticky okamžitě. I to se stává, v mém případě to není úplná rarita - opovrhovaná alba u mě občas naleznou úrodnou půdu a v rozporu s většinovým názorem se stanou mými oblíbenými kusy. Jako typické příklady mohu jmenovat „The X-Factor“, „Load“ a „Reload“, „Chameleon“ a jistě bych si vzpomněl na další. Jména tvůrců není třeba uvádět…jistě znáte téměř všichni.

„Persona Non Grata“ mě už zpracovává jako znalého problematiky a není pochyb už jen z úvodních tónů, čí deska to je. Tohle je typické umění řezby podle EXODUS a navíc v kvalitě, která snese poměřování „Fabulous Disaster“, „Tempo Of The Damned“ a samozřejmě s mými oblíbenými „Exhibity A a B“. Tradiční kousavost a vzteklý pohled, pro EXODUS typické, na „Persona Non Grata“ dostaly účinnější a kvalitnější koření. Vedle čiré spontánní agrese se do muziky EXODUS polehounku vkradla výraznější melodika, nejedná se sice o žádný revoluční obrat, ale výrazně napomohla pestrosti skladeb a vyhnout se výsledné emoční placatosti agresivních pasáží, čehož jsem byl pravidelně svědkem v minulosti. Stejně tak mi přijde variabilnější kompozice riffů a šíře použitých rejstříků, rozhodně se do to bezhlavě nemlátí a „Persona Non Grata“ drží posluchačovu pozornost bez výraznějších problémů celou stopáž, která je opět přes hodinu čistého času.

„Persona Non Grata“ mě ve srovnání s alby za poslední dvě dekády baví suverénně nejvíc. Má v sobě pořádný kus nadšení a strhující atmosféry, kterou v takové míře předchozí alba neměla. Vedle skvělých instrumentálních schopností se do popředí tlačí nápaditost ve výstavbě skladeb, vhodné střídání temp a Souzy variabilní vokál - vedle typického nakřáplého ječáku se vytáhne i hlubší polohou a je to rozhodně ku prospěchu věci. EXODUS  jako kapela postavená na silných nosných riffech s nimi stojí a padá, tentokrát se k nim přidala excelentní sóla. Ta jsem jako pubescent těžce nesnášel jako zbytečné natahování skladeb a jalovou exhibici. To jsem ještě netušil, že si je po letech začnu užívat a co víc - těšit se na ně. Sóla na „Persona Non Grata“, respektive jejich rozpitvání, by vydalo minimálně na samostatný odstavec, sóla shrnuto do dvou souvětí skladby neuvěřitelně vytahují vzhůru, byť i bez nich jsou zcela nepochybně nad dlouhodobým kapelním průměrem.

„Persona Non Grata“ je stále hodně čerstvý matroš, ale i tak se nerozpakuji tvrdit, že máme před sebou jedno z nejpovedenějších alb EXODUS  vůbec. Když už bych se držel více zpátky ve prospěch vyšší úrovně objektivity, tenhle kousek patří mezi nejsvětlejší momenty diskografie EXODUS v jejich „druhém“ období aktivní činnosti. Prda!!!

Medyed

exodusattack.com/site/

facebook.com/exodusattack