Recenze: EXHORDER – Defectum Omnium /2024/ Nuclear Blast

Jestli má krize středního věku nějaká pozitiva kromě přehodnocení priorit, je to nemalý počet kapel, které i přes přibývající léta a stříbra na hlavě a bradě stále fungují nebo znovu naskočily na scénu a rázně bouchly do stolu a zjednaly si přirozený respekt. EXHORDER si dali více, než dvacetiletou pauzu a po úspěšném studiovém comebacku v roce 2019 (na pódiích řádili už o rok dříve), kdy vypustili do světa běsnou bestii „Mourn The Southern Skies“, jsou stále při chuti a nad prvním infarktem na celé čáře vyhrává druhá míza.

Kdo jste měl návratovou desku v ruce, určitě jste postřehli změnu zvuku. EXHORDER do svého energií napěchovaného stylu naimplementovali prvky groove včetně riffů výživných jako prvotřídní hovězí flákota a zvuk patřičně zahustili. V podobném duchu na namíchána i aktuální deska. Je na hony vzdálená generickému přístupu a na maximum tlačí na razanci skladeb, a přitom zůstávají zachovány základní poznávací znaky a orientační body, díky kterým jsou EXHORDER bezpečně poznatelní.

Ne všechny návraty se vyvedou, ale tohle…nejenže se EXHORDER povedlo vyrazit dveře zapomnění na jedno rázné kopnutí, ale se stejnou urputností dále dobývají další území. „Defectum Omnium“ mě, jak se lidově říká doslova vystřelilo z kecek. Nikdy jsem nebyl jejich skalním fanouškem, i když jsem oceňoval jejich originalitu, dravost a nekompromisnost. Jsem velmi mile překvapen, jakou šťávu stále mají. Pro EXHORDER verze 2024 nejsou melodie sprostým výrazem a do explozivního výrazu přinášejí rozměr navíc, který starším nahrávkám chyběl. Skladby jsou celkově variabilnější a vedle hrubého groove thrashingu se vydávají hlouběji do minulosti až k syrovému hard rocku sabbathovského typu. Všechny roviny spolu bezvadně komunikují a zapadají jedna do druhé, nikde ani známky po roztříštěnosti na jednotlivé dílčí fragmenty a už vůbec ne po vatě ani dalších výplňových hmotách. Neustálý tlak a napětí nepolevuje ani na vteřinu, zvlášť během přímočarých vypalovaček mám neodbytný pocit, že mi uletí nejen obuv, ale i ponožky.

Někdy to trvá delší dobu, třeba i třicet let, než mě na moučku semele kapela, na kterou jsem (hanba mi) během let poněkud pozapomněl. Jak to říkal Kája Gott, opravdu jsem to nečekal…

Medyed

exhorder.com/

facebook.com/exhorderofficial

instagram.com/exhorderofficial/