Recenze: ESTRIVER - Outcry /2021/ WormHoleDeath Records
Tahle italská 
parta si s ortodoxní stylovostí hlavu příliš neláme. V jejich hudbě se prolíná hned několik metalových subžánrů jako klubko hadů a jeden nikdy neví, do jaké polohy se překlopí, protože symbióza inspirací by s klidem mohla konkurovat lišejníku. Zcela zřetelný hard rockový základ společně s klasickým metalovým přesahem nemá daleko k progresivním tendencím, nicméně až tak daleko v tomto směru ESTRIVER nezachází. Ostrost kytar po očku pošilhává po průbojnější metalové munici, ovšem ani tam natrvalo kotvu nespustí. Styl vokálu a výstavba melodií by mohla cosi napovídat o power metalovém spektru, ale ani tam ESTRIVER příliš nepasují. Oni totiž zcela a v plné míře nepasují nikam, se zručností varietního iluzionisty si hrají se vším, co jim přijde vhodné a přirozené a z čeho vychází jejich přístup.
„Outcry“, ač by mohlo lehce působit přeplácaně a nevěda kam se dříve vrtnout, je soudržnou a zajímavou kolekcí dvanácti skladeb, jedoucí tak nějak na jedné emoční vlně, až by se zdálo, že kapela na maximum zrecyklovala jeden povedený vzorec. Ano, první poslech tak vypadá, jako dvanáct kousků nasekaná jedna skladba. Tuhle situaci ráčím znát - valná většina alb, které mě chytli pevně za slabinu, aby se už nepustila, u mě začínala přesně takhle. Zpočátku se žádné extra překvapení nekonalo, ovšem s postupem času se situace obrátila v podstatě naruby, tudíž raději nesoudím předčasně a nechávám „Outcry“ mírně uležet a alibisticky čekám, co z něj vypadne, protože mi přijde jako tak nějak divné, že by se ESTRIVER zvládli motat dvanáctkrát dokola bez výraznějšího momentu překvapení a vystačili si pouze se strhující energií, což a na druhou stranou není vůbec špatný výchozí bod. A vida, už se to vykuluje ven, už to klokotá a šumí, už nebloudím. ESTRIVER se rádi rochni v groove rytmu a to mi krapet ztěžuje orientaci, ale na ne dlouho. Skladby mají klasicky rockovou kostru a to by mě snad nezmátlo ani kdybych měl trojku pod kulichem, jejich ostrý projev je právě tím dosti silným jednotícím prvkem budící dojem zdánlivé jednotvárnosti, k čemuž ještě přispívá technická stránka skladeb. A navíc, pestřejší kotrmelce přicházejí až s druhou půlí alba, tam už adrenalin odkapává ze stropu. Netvrdím, že rozjezd „Outcry“ je nevýrazný, ale jak ubíhá hrací čas, děje se toho postupně víc a víc. „Primordial“, „March Of The Black Flags“ a „The Man Who Could Fly“ tvoří velmi silnou trojici, kterou zdatně doplňuje následující „Vision OF Eden“. Každá ze skladeb je o něčem jiném, přitom k sobě parádně pasují.
Stává se to často právě takto - neznámá kapela mi nakope pozadí, zatímco někteří ze společenství slavných mě zvládnou stěží polechtat, abych si jich vůbec všiml. Něco podobného zvládli ESTRIVER. Nevěděl jsem zhola nic, co čekat, a vystartovalo na mě dospělé rockově / metalové album prosté dětských nemocí, nabušené energií, technicky na úrovni, které na druhou stranu nezapomnělo na onu původní rockovou chuť do života a nenechalo techniku sežrat duši skladby. Potom jsem s klidem gentlemana ochoten zapomenout na těch pár repetic a zbožné přání, aby ESTRIVER tu a tam slevili z urputnosti a nechali muziku více šumět a rozkvést do barevnějšího spektra. I takto to ovšem není vůbec špatný, co není špatný, ono je to sakra dobrý!!!
Medyed
Komentáře