Recenze: ENTER 6 – Black Dolphin (2019) / Black Roos Entertainment
Historie tohoto tria ze Sydney se začala psát před jedenadvaceti lety, kdy se dali dohromady Alex Vexler (kytara / zpěv) a Andrija Skocic (bicí). Dva roky uplynuly a svět uzřel debutový zásek nesoucí název „Dreams“, podpořený koncertováním napříč Austrálií. V průběhu roku 2003 po několika změnách v sestavě, kterou doplňuje basák Peter Beard, kapela inovuje svůj styl vstříc širšímu výrazovému záběru CARNAL FORGE počínaje a WHITECHAPEL konče (toť slova z promo materiálu, můj pocit je poněkud jiný). Změna stylu v pozitivním smyslu znamenala pro ENTER 6 přerod v poměrně výraznou a originální kapelu, čehož dokladem je toto album.
Úvodní štych „Director“ je v podstatě syrová thrashová jízda, díky hutnému zvuku zlehka poklepávající na death metalová dvířka. Nakřáplý vokál skvěle doplňuje syrový styl kapely do velmi zajímavého celku. „Hate Blame“ pokračuje po vyšláplé cestičce, zde už přibývá hutnosti a pozadí těžkne, což k syrovému thrash metalu pasuje jako rozbuška k nášlapné mině. „My Withered Hands“ se již o poznání více táhne, zpomalení nakonec není tak markantní, na občasné zrychlení pravidelně dochází, aby se skladba opět propadla do valivého rytmu. Souboj progrese a tradice zuří neustále, ani jedna s bojujících stran převahu nezískává a vítěze neznáme už vůbec. Vyrovnanost staré školy a progresivních prvků je jedním ze silných momentů alba. „Precious“ je dalším syrovým kusem flákoty se smrtícím startem, jeden by si myslel, že to takhle bude pořád. Jenomže není, skladba se s přirozenou elegancí zvrhává do Voivodovské „jebnutosti“, ve které už v podstatě zůstává až do konce. „Those Like Me“ je jeden velký syrový thrashový bordel ve smyslu, jak jen může být toto označení přesné pro sud multivitamínu pro lunatika mého typu. „I Walk Alone“ inklinuje až téměř k syrovému Hard´n´Heavy, Démonická atmosféra nemá daleko k partě kolem jistého Conrada Lanta, Kronos zvaného. „All Or Nothing“ nabírá vyšší točky, tentokrát se neubírá na rychlosti a skladba kosí vše, co jí stojí v cestě starým dobrým německým stylem, nápaditě překříženým s hustým zvukem. „Lost“ – jakoby se ve druhé půli alba znovu přebrousilo ostří, agrese i rychlost roste, a kde v mnoha případech dochází dech i nápady, zde trumfy teprve padají na stůl. „The Bitter End“ se zpočátku plíží při zdi, což dlouho nevydrží a po chvíli pádí jak kočka s plechovkou přivázanou na ocase. Neustále jsem si lámal hlavou, odkud se neustále bere to déjà-entendu, a trvalo to, než mi to cvaklo a objevila se jednoslovná odpověď na mé dilema – „Renewal“. Ta přímočarost, intenzita a syrovost jsou těmto albům společné, byť každé si jde svou cestou a žije si vlastní příběh. „Shamed“ – po ladění rozhlasových stanic se rozpoutá závěrečná řež. Intenzivní výplach na konec a poslední rána z milosti pro ty, kteří padli únavou a vyčerpáním.
Zdali občas přemítáte nad konkrétnějším vyjádřením rčení „udělat z prdu kuličku“, „Black Dolphin“ dobře poslouží jako výstižný příklad, kterak i relativně z mála surovin udělat solidní a originální binec a předvést tak ukázkovou lekci z efektivity. ENTER 6 stále hrají syrový thrash metal, ovšem jakým způsobem jsou syrovost, agresivita, hutný a intenzivní sound společně s ne zrovna křišťálovou produkcí spojeny do jednoho celku, je všechno ostatní, jen ne mlácení prázdné slámy a honění si trika. „Black Dolphin“ sice není albem pro masové publikum, ovšem v každém případě se jedná o velmi sympatický kus syrového metalového řemesla.
Medyed
facebook.com/blackroosentertainment
Komentáře