Recenze: ENSIFERUM – Winter Storm /2024/ Metal Blade Records
Rčení, 
když dva dělají totéž, není to totéž. Převedeno do metalu, není folk metal jako folk metal. ENSIFERUM jsou za tři dekády existence mnohem více metal než folk, a kromě toho mají jasně definovaný ksicht, rozpoznatelný po několika taktech. Ať už sáhnete po straších albech nebo po „Winter Storm“, ENSIFERUM se drží svého stylu jako ten drobný hmyz oděvního svršku a hodně bych se divil, kdyby tomu bylo do budoucna jinak. Je to blbě? Právě že vůbec. Jízda pokračuje za všech okolností, i kdyby padla měna a rohatý na koze rajtoval.
V případě ENSIFERUM může situace vypadat, že vyposlechnete jedno album a máte všechny. Jenže chyba lávky, svébytný styl těchto Finů se nemotá kolem jednoho vzorce a postupně (zčásti díky lepší produkci) roste. Pro mě výrazný skok kupředu znamená album „Two Paths“, zde došlo k zásadnímu zlomu, kdy mě ENSIFERUM začali nesmírně bavit a nemusel jsem pátrat, jak hodně se mi líbí a jak hodně vlastně chci, aby se mi líbili. Nestal se ze mě ani skalní fanoušek folk metalu, ENSIFERUM jsou ostatně folk metaloví pouze zčásti, v základu se jedná o šťavnatý heavy metal s výraznou melodikou a občasnými agresivními výpady, kdy folkové prvky plní významnou roli peprného koření. Nejsem ani nějaký extrovní příznivec fantasy, spíše mám rád heroické příběhy jako dobíjecí prostředek pro případy, když mě momentálně opouští energie a odevzdaná letargie klepe na vrátka. Zde si myslím vězí ten klíčový bod, ve kterém se vzájemně s ENSIFERUM potkáváme.
Melodické orgie propukají už s intrem „Aurora“, mám rád silné úvody alb a tento k nim rozhodně patří. „Winter Sorm Vigilantes“ stojí na klasickém cválajícím klišé a hymnickém refrénu. Nelze opomenout hlavní zbraň ENSIFERUM, kterou jsou výrazné melodie. Záměrně se vyhýbám slovu chytlavé, i když chytlavé nesporně jsou, nicméně se nehrbí do líbivě vypočítavého předklonu. „Long Cold Winter Of Sorrow And Strife“ se halí více do vypravěčské polohy a mohutný refrén, o který se přetahují sborové zpěvy s excelentním čistým vokálem, podtrhuje absolutorium. Pomalu začínám dumat, jak dlouho ten zátah vydrží, syndrom přepálených startů hodně alb na jejich konci připravuje o tolik potřebnou jiskru, ale brod je ještě daleko, netřeba stahovat gatě předčasně. Razantní výpad „Fatherland“ v žádném případě nenapovídá, že by docházela pára, spíše naopak. Skvělá palba riffů a nemilosrdné rytmiky dohromady tvoří parádní hitovku, až meče zvoní a nepřítel má tak nějak mokro v botách. Zvolnění přichází s epickou „Scars In My Heart“, ozvláštněnou ženským vokálem. Nikam nepádí, jen přirozeně plyne a příjemně hladí po duši. „The Howl“ boduje silnou melodickou linkou, pokud jsem hovořil o excelentním čistém vokálu, právě zde a v následující hymně „From Order To Chaos“ sbírá plný počet bodů. Souhra skřehotavého vokálu a čistého zpěvu dodává skladbám tolik potřebné jiskření a nebál bych se tvrdit, že příchod Pekky Montina, který má kromě kláves na svědomí i zpěv, dokázal ENSIFERUM o kousek posunout a učinit je zajímavějšími. V podstatě plnokrevný speed metal, to je „Victorius“. Jako finální nájezd pře cílovou rovinkou plní svou roli na výbornou, samozřejmostí jsou typické orchestrální aranže a mohutné sborové vokály. Tím jsem pro sebe zodpověděl otázku, zdali úvodní nápor vydrží do záběru desky. Odpověď zní – s prstem v nose a s nohou za krkem.
Medyed
Komentáře