Recenze: ENFORCER - Nostalgia /2023/ Nuclear Blast
ENFORCER jsou
ideální kapelou pro „osmdesátkaře“. Zní do puntíku dobově, jen s tím rozdílem, že to nemohli pamatovat. Vznikli roku 2004 a ne svém kontě mají aktuálně šest alb. Ptal jsem se sám sebe, jaký má smysl točit desky, které přesně kopírují styl, který byl na vrcholu popularity v polovině osmé dekády včetně popem načichlých klávesových aranží a vzdušného zvuku amerického střihu. Ptal jsem se až do okamžiku, dokud jsem „Nostalgii“ nedoposlouchal do konce. Navzdory faktu, že jsou ENFORCER těžké retro, jejich muzika má šarm a úhlednou fazónu, kterou znám v podání kupříkladu PRETTY MAIDS nebo STORMWITCH, blahé paměti.
„Unshackle Me“ mě bez pocitu laciné kopie vrací do atmosféry časů, kdy jsem zatím nesměle očuchával metalové teritorium. Vše je přesně tak, jak by podle klasické receptury mělo být, což je v dnešních časech spíš výhoda. Takto ENFORCER vyčnívají mnohem více, než kdyby použili současnou, po technické stránce do detailu vypiplanou produkci a splynuli s davem. Jak už jsem v úvodu nakousl, je to více o lehčí formě heavy metalu dobové zámořské provenience, než o syrovém hard´n´heavy evropské školy. S evropským stylem se ENFORCER blíží stylu SCORPIONS první půle osmdesátých let nebo už jednou zmíněným STORMWITCH v období „Stronger Than Heaven“ nebo „The Beauty And The Beast“. V porovnání s marmeládovitostí amerických hairmetalových spolků zní ENFORCER stále dost metalově, čímž u mě rozhodně nasbírali dosti imaginárních bodů ve svůj prospěch. Druhá „Coming Alive“ už pálí od boku ostrou municí a dává jasně najevo, že se až tolik sladit nebude. Solidní energická vypalovačka dokořeněná pikantním sólem se mi trefuje přesně do noty. „Heartbeats“ se vrací k odlehčenějšímu výrazu s příchutí AOR. Nemůžu říci, že bych z této polohy měl rozporuplný pocit, lehčí skladby ENFORCER svědčí náramně a v plné míře vyniká jejich cit pro melodiku. Do aristokracie takových PRETTY MAIDS jim ještě trochu schází, ale i tak mají ENFORCER nakročeno velmi dobře mezi melodické kapacity. Hitová „Demon“ znovu přiostřuje atmosféru a bude ještě větší horko – „Kiss Of Death“ připomíná nesmrtelné „judasovky“ „Screaming For Vengeance“ a „Freewheel Burning“, tahle syrovější tvář ENFORCER mi sedí nejvíce, i když ani následující červená knihovna „Nostalgia“ není také vůbec k zahození. Olof Wikstrand místy připomíná Klause Meineho, což lze s ohledem na baladický styl skladby i předpokládat. Ploužáčky nejsou zrovna mým šálkem kávičky, ale tohle jsem tak nějak vydýchal bez zvláštních potíží a vcelku se mi to i líbí. „No Tomorrow“ na pomezí hitového hard rocku a metalu, dotažená chytlavým refrénem aspiruje na jeden z vrcholných momentů celé desky. Další vzápětí následuje – „At The End Of The Rainbow“, klasický metalový rukopis, možná až to nejprovařenější metalové klišé, jaké si lze představit. Jenomže to po snad milionté znovu bezvadně funguje! „Metal Supremacia“, ano je to španělsky. Nevím, zdali to je myšleno jako srandička nebo zcela vážně, nicméně skladba jako nepovedený vtip nepůsobí. „White Lights In The U.S.A.“ přikládá slušně pod kotel, s trochou glam rockové patiny dostává trochu odlišnou formu, než skladby předcházející a přináší další oživení. „Nostalgia nejede podle jednoho vzoru, prolínání klasického metalu s jeho naleštěnou variantoum, spratkovským glam rockem a AOR melodiemi má slušnou šťávu a odpich, jeden se váně nenudí. Toho emerického lesku se vyskytuje ve druhé polovině a spíše ke konci desky, sliš „Keep The Flame Alive“ a předchozí kousek. Závěr „When The Thunder Roars (Cross Fire)“ je opět v sevření klasického úprku s nádechem tradičního speed metalu německé provenience. Ať počítám, jak počítám, blbostí jsem na „Nostalgii“ moc nenašel, pokud budu ignorovat možná až uječený vokál. Ale i ten je naprosto v normě stylu a záleží především na vkusu každého soudruha…
Medyed
facebook.com/enforcerofficial/
instagram.com/enforcerofficial/
Komentáře