Recenze: EMERALD – Requiem (2018) / Vlad Promotion / Azura Records

EMERALD se v poměrně krátkém čase hlásí s další řadovkou. Ta už je nějaký čas venku, což nám nebrání v tom, abychom se na „Requiem“, i když hanba mi za tu sekeru od vydání alba, nepodívali zevrubněji. Že je vše podstatné při starém, všechny ty, kterým album předchozí působilo vzestup hladiny endorfinů, tato informace jistě potěší. Trio Mellin, Hollis, Jones se drží svého řemesla jako jistý hmyz oděvu z kožešiny, což je sice očekávatelné, ovšem chvályhodné. Metal načichlý „Sabbaty“ by nešetrným vývojem akorát tak ztratil kouzlo, takže diskuze o nějaké prudké evoluci je tímto skončena.

„Endless War“ začíná tam, kde předchozí album skončilo, zatěžkaný valivý rytmus, sólování řemeslně ukotvené v sedmdesátých letech, skladba duní jako dělostřelecká příprava u Verdunu, věrna svému názvu, promyšleně a účelně strukturovaná, podobná yperitu, plížícímu se špinavým a bahnitým zákopem.

„Against The Wall“ je skočnější předchůdce, ovšem ty sympaticky těžké nohy má stále. Syrová přímočarost (prosím neplést s primitivností), dotažená v razantnějším a melodičtějším refrénu a vygradovaná melodickým sólem. Více si staromilec a milovník starých pořádků snad ani přát nemůže, přitom pocit muzeální fosilie se nedostavuje ani na okamžik.

„Eye To Eye“ s klavírem v úvodu rozehrává lehce melancholickou atmosféru. Následuje klasický metalový riff s do popředí vytaženou basou. Ona melancholie na moment mizí během sóla a dvoukopákové palbě, jinak se proplétá celou skladbou jako červená nit a dělá z „Eye To Eye“ jednu z nejsilnějších skladeb na albu vůbec.
„Inescapable“ – hutná kytara a pomalý houpavý rytmus, zdvojené vokály. „Inescapable“ má stejně blízko ke stoner rocku, jako i k doom metalu. Na ploše šest a půl minuty se vystřídá pochmurná nálada, metalová agrese, hard rocková elegance, a to vše v jednom kompaktním celku. Syrovost a kompoziční vynalézavost, kdy relativně málo je nakonec mnoho, tak by šlo stručně popsat tuhle věc.

„Tir De Masse“, toť krátká náladová instrumentálka, dělí album na dvě poloviny. Odlehčenější pauza na nabrání dechu před další dávkou syrového metalového střeliva, čas pro kytary „vyblbnout“ se poněkud jinak, než na zbytku alba.

„Out Of The Light“ , klasická heavy metalová šleha ve středním tempu s výraznou melodií, mírně evokující německou scénu osmdesátých let při zachování typické zemitosti. Za pozornost stojí sólo, které svou gradací čerpá (nemám tušení, zdali záměrně, nebo to prostě jen tak spontánně vyšlo) z klasických hard rockových perel.

„Promised Land“ – pokud žádáte elegantní baladu bez sladkobolných a cukrkandlovitých klišé, tady máte pecku !!! Tahle skladba má úžasnou sílu a atmosféru, zní přirozeně americky tak, že to domorodému Evropanovi vadí pramálo a ten americký nátisk ani nepostřehne. Dle mého nicotného názoru další vrchol alba.

„Without a Stone“ obstarává silné a dramatické finále. Hutnost a naléhavost sama, skladba obsahuje vyrovnaný poměr syrového hard rocku a metalové dravosti, pravidelně se střídajících v čele pomyslného pelotonu. „Without A Stone“ parádně udržuje napětí až do samotného závěru, a jeden by měl hnedle chuť si album dát znova od začátku.

EMERALD zcela bez pochyb netrpí zavzdušněním systému. „Requiem“ to je jen dle názvu, obsahově se jedná spíše o elixír mládí a živou vodu pro ušiska naučená na klasickou syrovou hard rockovou a metalovou práci. Ba co víc, EMERALD mají na svůj styl patent a disponují svým vlastním poměrně snadno identifikovatelným rukopisem. „Requiem“ za předchozím „Angels Of Oblivion“ nezaostává ani o píď, a v některých ohledech ho dokonce o fous převyšuje.

                                            Medyed

facebook.com/emeraldmetalusa/