Recenze: Emerald - Angels Of Oblivion (2017)

Kapel tohoto jména lze po zeměkouli vystopovat hned několik. Tihle EMERALD, o kterých se budeme baviti, jsou z USA...zatěžkané metalové komando, významně poznamenané odkazem BLACK SABBATH, resp. jejich první etapou existence. Lze je bez výraznějších výhrad považovat jak za stoner kapelu, tak za dřevní heavy metalové těleso. Zvuk je táhne spíše k té druhé alternativě, je až návykově hutný a ostrý zároveň. EMERALD se nikam bezhlavě neženou, rozvážně se ztěžka valí kupředu, a co jim schází na rychlosti tempa, bohatě vynahrazují silovostí výrazu a silnou atmosférou. „Angels Of Oblivion“ čítá osm těžkotonážních kousků, věrných rčení, kdy méně znamená více. Alba tohoto typu nijak sáhodlouhou stopáž nepotřebují a za těch 37 minut je řečeno vše podstatné a netřeba se vyžvejkávat déle.

„Devil´s Law“ se rovná bez jakýchkoliv dohadů determinantu až na pár chlupů pro celé album. Spojené stoner a heavy komponenty (nikoliv z Tchaj-wanu) spolu vytvářejí naježenou plazící se potvoru, která budí děs a zaujetí na jeden nádech. Decentní akustické aranžmá ve druhé půli „Ďáblova zákona“ následně podkreslující sólo nechává skladbu sympaticky rozvinout. „Blind“ zdrsňuje, více cení zuby metalovým způsobem, i když nijak ortodoxně. Vše korunuje výraznější melodika, kterážto mňamózně oživuje zatěžkanou atmosféru, a ta vrcholí sólem. Zde se skladba zlomí do naprosto odlišné a nečekané polohy a „Blind“ nádherně graduje ke svému závěru. Titulní „Angels Of Oblivion“ se rozbíhá jak vkusná balada bez přebuzeného patosu, toto rychle končí a překlopí se v „sabbatovku“ se vším všudy, i ten ústřední riff jeden z klenotů Ozzyho éry lehce evokuje, prostě chutná krmě pro všechny ty, kteří si jednou čuchli a už nemohou jinak. „Rise Of Evil“ opět přišlápne na důraz, valí se jak morová rána středověký městem. Málem je cítit pach nákazy a slyšet nářek nešťastníků. „Rise Of Evil“ lze považovat za absolutní hit alba, při vší úctě k ostatním šlehám, tady si jde na emoce a atmosféru málem sáhnout. Hitovkou v pravém slova smyslu by mohla být následující „Black Machine“. Jediná rychlejší skladba, stopáž pod tři minuty, jednoduchoučký motiv, ukrutný tah na bránu a síla vrcholící v samém závěru. „Lycantrophy“ si zachovává svižnější tempo, vyznívá metalověji oproti zatěžkanějším bráškům. Tuhle syrovinu, zcela jasně připomínající přelom sedmé a osmé dekády, můžu na demižóny. „Retronaut“ je zpátky u zdroje, který pamatuje pestré košile a kalhoty do zvonu. Atmosféra není tentokrát tak potemnělá, „Retronaut“ je na poměry alba docela rozjuchaná záležitost a zároveň i poměrně do detailu promakaná skladba, mající energie na rozdávání městské chudině. Melodické sólo se vyloženě povedlo a „Retronaut“ rozhodně stojí za hlubší pozornost. Poslední v pořadí „Sky Of Solitude“, odlehčenější a zpěvu prostá, dává vyniknout působivé kytaře, téměř bez pauzy sólující, a vytvářející nápory pozitivní energie. Jako tečka za zajímavou necelou třičtvrtěhodinou naprosto luxusní věc, čekal jsem další nálož valivé temnoty, a ono tohle.

EMERALD, ač kapela téměř neznámá, se vytasili s albem schopným natrhnout pozadí kdekomu, kdo požívá světské slávy v daleko větším objemu, případně se daleko slavnějším kolegům minimálně kvalitativně vyrovnat. „Angels Of Oblivion“ je pro mě slušná prda do lebeně a nelze jinak, než se o tuhle příjemnou prdu s Vámi podělit.

Medyed

emeraldmetalusa.bandcamp.com/album/angels-of-oblivion
facebook.com/emeraldmetalusa