Recenze: EDENBRIDGE - Shangri-La /2022/ AFM Records

Něco napsat o EDENBRIDGE jsem již měl nutkání v případě předchozího alba „Dynamind“ v roku 2019, ale nakonec k tomu nedošlo, asi jsem v tu chvíli byl zaneprázdněn někým jiným a na toto trumfové eso melodického metalu se prostě nedostalo. „Shangri-la“ již ale ignorovat nehodlám, nejenže se kvalitou vyrovná předchozímu albu, ale troufnu si tvrdit, že ho v lecčem překonává.

„Shangri-La“ patří mezi ta alba, která mě chytila a nechtějí se pustit, nezávisle na přibývajícím počtu poslechů. Pokud by došlo na to, že se mě někdo mimo metal zeptá, jak vypadá melodický power metal v roce 2022, dostane dva první zkušební vzorky za účelem kalibrace sluchu-letošní pecku od STRATOVARIUS a právě „Shangri-La“. Tím hodlám říci jediné-tahle deska pro mě představuje jedno z vůbec nejlepších alb v tomto stylu za tento rok. Připouštím diskuzi, třebas mi některé pecky obdobné kvality z nejrůznějších důvodů unikly, ale horko těžko lze ztrhat kvalitativní úroveň „Shangri-La“, ta je naprosto evidentní. Dlužno ještě poznamenat, že „Shangri-La“ je jedenáctou položkou v diskografii EDENBRIDGE během dvacetileté kariéry kapely, to už se kolikrát nečeká žádná revoluce a ani přepis historie. Jenže tentokrát tomu tak není, EDENBRIDGE sice neprodělali žádnou zásadní stylovou změnu, ale jejich muzika v žádném případě netrpí setrvačností ani invenční bídou. Vzdušný, pozitivní symfonický power metal zahalený do nepodbízivé romantiky není sic žádným hitem sezóny, vše na albu obsažené tady v nepřeberném množství bylo v mnoha podobách, jak v těch horších, tak i v lepších, ale těch už je podstatně méně počítat by se daly na maximálně desítky za poslední dvě dekády. Vtip vězí ve skladatelské nápaditosti a podmanivé atmosféře, posluchač je nenásilně vtažen do příběhu, aby po jeho konci měl neodbytné nutkání tenhle poznávací výlet absolvovat znovu. Ani mi příliš nevadí poměrně lehká forma, kterou jsou EDENBRIDGE typičtí od začátku. Pohodička, vše zalité sluncem a všichni jsou happy jak dva grepy, to mi spíše lezlo na nervy, než aby mě to dostalo do sedací fáze. A hle, stalo se. „Shangri-La“ mě s podivem vůbec neirituje, od první skladby „At First Light“ mám pocit, že jsem v srdečném a vřelém domácím prostředí. Jakkoliv se vyskytly pochybnosti o produkčním prefabrikátu, vzápětí jsou rozmetány v prach nádhernou melodikou a sametovým vokálem Sabine Edelsbacher. Sabine zpívá v podstatě obyčejně bez přepálených fines, o to však je její projev bezprostřední a nemalou měrou dotváří výsledný obraz, který na sebe bere s každou skladbou nejrůznější barevné odstíny. Jen jsem si s odezněním úvodního kusu říkal, že pokud to pojede takto až do konce, nebude to úplně marná záležitost netuše nic, co se na mě chystá zanedlouho. „The Call Of Eden“ na tom ještě mnoho nezměnila, i když se potýká s podstatně lehčí písničkovou formou a zdaleko už to není takový relativní hukot jako úvodní song. „The Call Of Eden“ ale absolutně boduje opět skvělou melodií a silným refrénem - taková prostě a jednoduše řečeno spontánní hitovka, která není vlezlá až to tříská dveřmi. To samé lze říci i o následující „Hall Of Shame“, ovšem ta je svižnější a naléhavější, její nálada je opět, a bude tomu tak až do konce desky“ namíchána z odlišných barviček. Ten zásadní zlom pro mě nastává s baladou „Savage Land“ a s další pomalou skladbou „Arcadia (The Great Escape)“, normálka mi spadla čelist, a to mě balady tolik neberou. Tolik citu pro atmosféru bez potřeby skladkobolného patosu jsem pokupě neslyšel už hodně dlouho. „The Road To Shnagri-La“ by mohla být parádním finále, jedná se o bezesporu o jednu z nejsilnějších skladeb mezi silnými, má skvělý tah kupředu, stejně tak skvěle graduje snad nejnakažlivějším kytarovým sólem na albu. Jenže grande finále má teprve přijít - „The Bonding Part II“, rozdělená do pěti dějství s obludnou stopáží přes patnáct minut však ve finále tak dlouze nezní, jelikož se pořád něco děje s podporou patřičné dávky dramatu a umně volených zvratů v atmosféře.

Hodně povedená deska, ze které nemám otravně nasládlou pachuť v ústech. Kdybych se chtěl hrabat v detailech, určitě bych něco našel, co by mé nadšení poněkud sundalo na sem. Ale proč si kazit radost ze zjištění, že i v tomhle stylu dále vznikají takto vynikající alba? Nenacházím pro to jediný pádný důvod.

Medyed

edenbridge.org/

facebook.com/EdenbridgeOfficial/