Recenze: DYSANGELIUM - Mohamord /2019/ vlastní náklad
DYSANGELIUM na sebe důrazně upozornili již minulým
albem „Holykaust“ z roku 2014. DYSANGELIUM zdá se nikam nepospíchají a vydání aktuální nahrávky rozhodně neuchvátali. Co hned praští do uší silou tlakové vlny po nárazu asteroidu, je výrazný posun vpřed, nikoliv směrem ke stylové veletoči a ztrátě ksichtu, ale instrumentálně a zvukově – DYSANGELIUM snad nikdy předtím nebyli tak vražední, jako jsou na „Mohamord“. Jen k tomu názvu, názvy odkazující na jednotlivá náboženství se patrně s definitivní platností staly pro DYSANGELIUM sympatickou tradicí. Možná je to můj čistě subjektivní pocit, ale „Mohamord“ předchůdce válcuje ve všech ohledech, takový kvalitativní rozdíl nastal, a to „Holykaust“ nebyl v žádném případě žádné nedochůdče. Strhující energie, nabroušený plný zvuk a ta správná chorobná atmosféra – takhle se to může jevit jako těžká zívačka, kterou dokáže v dobrém studiu každý šikovnější kotelník, ale to je těžký omyl, na hony vzdálený od reálného stavu věcí. Do téhle fáze DYSANGELIUM dospěli, a nechci aby to znělo jako laciný žvást, jen a pouze díky odmakanému objemu hodin ve zkušebně, odehraných koncertů a výraznému vlastnímu talentu, který (jak říká mistr Big Boss) je nebo není – nic mezi tím.
Nezbytné dramatické intro odezní a propuká uchvacující řežba. „Fanatic“ nedává prostor na odpor – nekompromisní palba od začátku do konce, sic na chvíli zvolní, ale pouze proto, aby zařadila vyšší kvalt. Krásně čistý zvuk, kdy je bez problémů slyšet naprosto vše včetně zvonivé basy, neztrácí na hutnosti a thrashové ostrosti. Ten thrashový nátisk, který prosakuje všemi skladbami v různém poměru, je velmi příjemně cítit z „Lepromancera“. Melodické sólování jako chutné zpestření navíc vůbec nepřekáží všemu tomu nátlaku a agresi, která se na mě bez přestání valí jako voda z prasklé přehrady. „Hecatomb“ už opět pálí ze všech hlavní, střednětempá pasáž se vysloveně vyvedla na výbornou a zesiluje následující ultrarychlý výpad. A aby té členitosti nebylo dost, skladba s v půli láme do ostrého thrashového riffu a obloukem se vrací k počáteční smyčce. „Infidel“ se ze začátku tváří, že půjde o náladovější a pomalejší záležitost, takovou plíživou morovou ránu…nepůjde. Vybuchuje vzápětí s ukrutnou silou, nápaditá struktura proložená vkusnou melodikou dotváří ze skladby silně přitažlivou záležitost. Drtivá intenzita „Mutilated“ a „Jihad“ stále nechává dostatek prostoru pro množství zajímavých zvratů, udržující silnou a dramatickou atmosféru na vysokém stupni, až za krkem mrazí. Prvoplánovitost je vůbec něco, s čím se „Mohamord“ ani v nejmenším nepotkává, přímočará agrese se potkala s propracovaností skladeb v ideálním bodě, kdy si každá ze skladeb zachovává drtivý tah přímo na bránu a technická promakanost dosahuje vyváženě přesně té míry, kdy chytá za slabinu jako zesilovač konečného efektu. „Deathmachine“ je v podstatě starý dobrý old school death metal, kluše si převážně na střední rychlost, tu tam okořeněnou nějakou tou klepačkou, povedené zpestření thrashovým riffem (pokolikáté už a pořád to bezvadně funguje). Titulní „Mohamord“ - devastující finále, pocit prázdných míst a následná potřeba vaty nenastává. Poslední v pořadí je jednou z nejvydařenějších skladeb na albu, devastující výplach hnaný kupředu drtivě přesnou rytmikou, vyvolávající obsedantní nutkání točit „Mohamord“ pořád dokola. Nezbývá než zopakovat větu z úvodu – DYSANGELIUM s třetím albem udělali řádný skok kupředu, vypustili do světa zabijáckou kolekci, která prostě a jednoduše nemůže žádného nejen death metalového metalového magora nechat klidným.
Medyed
Komentáře