Recenze: DYNAZTY – Final Advent /2022/ AFM Records
Další z 
melodických kapel, které jsem doteď ignoroval a vůbec mi to nevadilo, jsou stockholmští DYNAZTY. Celé tohle pimprlové divadlo mi přišlo jako vzešlé z jedné inseminační dávky a korunu tomu dalo mé drahé okolí, které právě tuhle sortu kapel žere nahusto a jak už je o mě známo, nastane-li situace, že je něco masově konzumováno, instinktivně mě to odrazuje. BATTLE BEAST syndrom, jak tomu říkám, postihl i DYNAZTY, i když za to nepochybně nemůžou. No, co budu povídat, huba se mi kroutila, ale doposlouchal jsem to. DYNAZTY už přece jenom svou muzikantskou káru táhnou minimálně patnáct let a na skladbách je to znát. Takže jsem cestou pro synka do hudebky pustil „Final Advent“ ještě jednou, ať nežeru a nejsem nelida.
A vida, ona to není taková krávovina, jak to vypadalo po první srážce. Je to sice nablýskané až hrůza včetně (netuším, kterého joudu to napadlo prvního, tomu bych dal pětikorunu a poslal ho na hauptbahnof se zeptat na deset deka semtele) disco kláves a občasného stejně oduševnělého duccotu, ale co mě přimělo setrvat v poslechu a nakonec i k sepsání recenze, byl silný a nápaditý základ skladeb, který tu šlehačku na povrchu dokáže přece jen dostatečně upozadit. Nemyslete si, že tím jsem otočil dole chrbtom a stal se ze mě zapálený fanda metalového fast foodu, to vám zrovna zkazím náladu. Nasládlo mám na patře pořád, klika pro DYNAZTY, že ze sebe nedělají kapelu z největších a narovinu přiznávají, o čem to všechno bude s patřičnou mírou pohody a nadhledu. Ona pohoda a nadhled značně uvolňují DYNAZTY tvůrčí ruce, čím je „Final Advent“ prakticky bez křečovitých a hraných momentů. Deska jede jak po másle celou stopáž a tu a tam odbočí mimo hlavní trasu, aby se na ní v krátkém čase zase vrátila. Těmi odbočkami myslím popovou melodiku, výlety k drsnějšímu zvuku a rockový feeling některých songů, případně jejich částí – ono je to tak nějak všechno spatlané dohromady a kupodivu to nezní jako bezbarvá šlichta.
A nejlepší na závěr – „Final Advent“ není deska jednoho, dvou hitů, zabalených do dřevité vaty. Že je to líbivé a hitové, to jsem jaksi čekal dopředu (Jaromír Tůma na Beatu rovněž pouštěl), ale že to bude jízda až do konce, kdy se toho často děje víc na srazu hluchoněmých, než v druhé půli některých metalových alb, na to bych si vážně nevsadil. Všech deset skladeb má hitové ambice, řada z nich k mé radosti disponuje velmi seriózní rovinou, směřující k art rocku nebo progresivnímu metalu. Jinak řečeno, DYNAZTY mají přes všechno to zrovna populární disco-prskání poctivý muzikantský grunt a to se počítá především. Tahle deska dokáže kromě chytlavé hitovosti v řadě momentů příjemně překvapit svou muzikalitou a skladatelským potenciálem, takže mě ty samoherky už ani tolik nes…ou.
„Final Advent“ mohl hravě u mě stejně rychle skončit jako začal, alergická reakce se začala pomalu probouzet. Nic mě ale nesvědí, nic nenateklo a ani jednou jsem nepšíknul. To může mít dvojí příčinu: upadl jsem na hlavu, kterýžto náraz mě zresetoval nebo jsem se přes nechutenství právě k této kombinaci stylů zvládl prokopat k něčemu, co tam občas není, ale v případě DYNAZTY tam je a není toho zrovna malé množství. To ono je výše zmíněný skladatelský potenciál. Hádám, že správně bude druhá možnost. Jo a prosím Vás, míchal to nějaký Bogren…neznáte? :D
Medyed
instagram.com/dynazty_official/
Komentáře