Recenze: DYMYTRY - Pharmageddon /2022/
S hlavním proudem 
mám poslední dobou čím dál větší problém, z masových akcí jsem měl vždycky úzkostné stavy. Stádovost mi nepřináší tolik potěšení jako jiným a silně se to projevuje v mém náhledu na metalový mainsteram. Je mi jasné, že je kapitální býkárna předpokládat, že budou šmahem všichni hledat nové obzory cestou těžkého umění. Metalem by se měli lidi především bavit a pokud jim dělá radost relativně obyčejná muzika plující v lati s hlavním proudem, není to nutně blbě. To, že s tím mám problém neznamená, že jsou všichni ostatní vemena s mozkem igráčka. Moje právo volby se ubírá jiným směrem a tím bych mohl tenhle úvodní filozofický monolog ukončit.
DYMYTRY nemusím zrovna milovat, nicméně je respektuji. Mám je v povědomosti ještě z časů, kdy ještě neměli ani debutové album a svoji pozici na scéně si zaslouženě odehráli. Bohapustě bych kecal, že kolem mě jejich diskografie proplula bez povšimnutí a zhola ničím mě nezaujala - viz druhá deska „Neonarcis“. Každé album obsahovalo pár skvělých skladeb ale taky pár takových, které se mnou neudělaly zhola nic. Výraz DYMYTRY je natolik vyprofilovaný, že jsou snadno rozpoznatelní po pár taktech a za celou svou historii neutrpěli výrazný stylový úlet. Jedou si tak nějak po svém se vším, co k tomu patří. Se všemi nectnostmi a těžkopádnostmi jsou to prostě DYMYTRY, které jedni milují a druzí je považují za komerční spolek a přeceňovanou nafouknutou bublinu. Ať je to jak chce, „Pharmageddon“ za standardem stanoveným předchozími deskami rozhodně neklopýtá a směle se jim vyrovnává. Naopak jsem toho názoru, že přibylo pestrosti výrazu, což musím s povděkem kvitovat. DYMYTRY se přec posouvají kupředu - sice ne skokově, ale pozvolna a vcelku logickým způsobem. Úvodní a titulní „Pharmageddon“ mě mile překvapila klasicky hard´n´heavy základem a skvělou melodií, tušení „písničkového“ a více rockového alba vzalo za své hned vzápětí. „Země krále Miroslava“ je zcela typická a zapadla by bez potíží mezi starší věci. Že k ní DYMYTRY udělali i klípek, hovoří o mnohém - jasně srozumitelný a angažovaný text v kombinaci s typickým stylem kapely je trefa na jistotu, tedy pro skalní „dymytráky“ určitě. „Ve světě lží“ je tou skladbou, o které můžu říci, že ač jsem předtím nečekal zhola nic, mě dokázala chytit za slabinu. Má snad nejsilnější atmosféru za všech věcí na albu, spolu se silnou melodií funguje náramně. „Černá je metal“, další klipovka…chvíli jsem zhola netušil jak to pánové mysleli, pocit žvýkání pilin nebyl zrovna příjemný a hlas Petra Jandy výsledku taky příliš nepomáhal, po vícero posleších si ale vše sedlo a v zásadě nemám problém. Jelikož jsem to ještě nezmínil, zmiňuji nyní - „Pharmageddon“ má parádní zvuk, zde bez rozmýšlení uděluji plný počet bodů (tedy kdybych bodoval, ale neboduji takže prd). Jižanským odérem načichlá „Jak Indián“ mě dostala, naprostá uvolněnost, rockový feeling a řádná porce energie v kontrastu k lehčí formě postrádá slabých míst. Marná není ani „Není nám souzený“, tu vidím jako jasnou hitovku. Energetický ústřední riff a nakažlivý refrén předurčuje skladbu k živé prezentaci.
A co dál? Teď ze mě mnozí z vás asi nadělají sekanou, nicméně nebudu psát něco, co si nemyslím jenom proto, abyste mě chválili. Dále se toho pro mě příliš neděje, technicky sice v pořádku, zvukově parádní, ale mrazení za krkem mi to nezpůsobuje. Kolegu Dědka sice dostaly „Lidice“, ale jestli je to mým „druhoválečným“ koníčkem nebo kýho čerta, poslední čtveřice skladeb včetně „Lidic“ se mnou prostě dohromady nefunguje. Na to, co se mnou „Pharmageddon“ jako se staromilcem a obyvatelem suterénu (po emericky andrgraundu) dělal (nebo spíše nedělal) při prvním poslechu, přežil jsem ho ve zdraví. To znamená minimálně to, že skalní budou metat kozelce, až si předtím vyřvou hlasivky. Hlavní proud si kráčí vlastní cestou a Medyed taky…
Medyed
Komentáře