Recenze: DVNE – Voidkind /2024/ Metal Blade Records
Není progrese 
jako progrese, a pro DVNE to platí měrou vrchovatou. Označit je za pokračovatele starší tvorby OPETH není zas tak úplně mimo mísu, DVNE se do jisté míry cestičkou švédské instituce ubírají, ovšem jejich hudební jazyk je natolik svébytný, že veškeré diskuze o podobnosti vlastně pozbývají smyslu. Propojení klasické a avantgardní roviny je v podání DVNE nemalé posluchačské dobrodružství, které stále zůstává hrubé, nečesané a stejně tak instrumentálně vypilované a atmosféricky bohaté.
Kontrast náporu hlasitých kytar, hrubé energie a na druhé straně podmanivé atmosféry a precizní techniky otevírá dveře do osobitého paralelního světa, kde padly hranice a post-metalové nálady se proplétají s psychedelií, metalovou neurvalostí a velkolepostí progresivního rocku sedmdesátých let. Ne, tohle není šum na pozadí při domácím úklidu, aby nebylo v baráku ticho, tohle je emotivní poslechová terapie, žádající si veškerou pozornost a nemalou posluchačovu spoluúčast.
Zpočátku se „Voidkind“ zdá jako dlouhá, monotónní hluková stěna bez výrazného vnitřního řádu a záchytného bodu. Album nedává posluchači zadarmo zhola nic a je třeba mu jít docela dlouhou cestu naproti, pokud už nejste v těchto vodách doma a máte „omačkávací“ fázi už dávno za sebou. Ač vás během této cesty budou obrazně řečeno patrně trochu bolet nožičky, ale tato vložená energie se spolehlivě vrátí. DVNE si mistrně pohrávají s nejrůznějšími náladami a melodiemi a díky nim skladby jednou plynou, poté intenzivně křičí, aby se posléze nekompromisně valily a nervózně poskakovaly. Úvodní „Summa Blasphemia“ dokáže slušně seknout drápkem, jako i rozprostřít chmurné nálady všude kolem. Skvostná „Eleonora“ přináší širší spektrum barev a melancholičtější, chcete – li křehčí a vzdušnější polohy. Finále je opět svíravé a intenzivní, skladba do něj postupně roste a mohutní. Intenzivní „Reliquary“, naplněná emocemi po okraj, dokáže strhnout a melodiemi ukonejšit, vše jaksi v jednom balení. „Sarmatae“, to je drama a melancholie, následované drtivou intenzitou a hlasitostí nadoraz. Popravdě, „Voidkind“ má ve finále do uniformního monolitu daleko jako z Brna do Ulanbátaru, jen to není zprvu tak patrné.
Z počáteční hypnotické masy se začínají vynořovat vysloveně skvělé momenty v návykové dávce. Jen můžou mít tu smůlu, že forma jejich sdělení nemusí být kompatibilní s běžným posluchačem, při vší úctě nenavyklým na odlišný způsob výstavby a delší stopáži skladeb. I tak jsou pomyslná dvířka pootevřena pro ty, kteří mají chuť opustit svou komfortní zónu a vydat se mimo sebou zmapované území. DVNE nejsou tak urputně nepřístupní, jak by se mohlo zdát. Stačí ujít onen kousek do kopce a dost možná budete vidět i za něj.
Medyed
Komentáře