Recenze: DREAM EVIL – Metal Gods /2024/ Century Media Records

DREAM EVIL s dalším albem nespěchali, mezi „Six“ a „Metal Gods“ je pauza sedmi let. Pomalu to vypadalo, že kapela hybernuje a už to tak na neurčito zůstane, i když mezi „In The Night“ a „Six“ zeje úplně stejná díra. „Six“, ač není špatná deska, zase není žádná bomba sezóny a zpětně si desku vybavuji velmi mlhavě. To se ale nedá říct o předchozích albech, která výrazně promluvila do dění na power metalové scéně a pravidelně se k nim vracím. Dostat do téměř dokonalosti souhru heavy metalové kořeny a současnou power fazónu, tím se nemůže pochlubit jen tak někdo a DREAM EVIL jsou jedněmi z nemnohých, kteří jsou bezpečně identifikovatelní už po pár taktech včetně typického vokálu Niklase Isfeldta.

„Metal Gods“ je sice název invenční jako opětovné objevení Ameriky, nicméně s nedostatkem invence se „Metal Gods“ rozhodně nepere. Lehkost projevu a nakažlivost melodií je v maximální míře zpět. Jakkoliv mohli DREAM EVIL působit už poněkud unaveně a ne až tak výrazně, „Metal Gods“ jsou tomuto albu nakloněni o poznání více. Netvrdím, že „Six“ vymetá úplné dno a kreativní drobky z kouta, ale už jen z toho důvodu, že „Metal Gods“ leze do uší téměř samo od sebe a nemá tendence dobyté pozice opustit, to už samo o sobě cosi naznačuje. Lehkost a přirozenost, vlastní „The Book Of Heavy Metal“, „United“ včetně „Evilized“ se v plné síle projevuje i na „Metal Gods“. Že máme co dočinění s minimálně silně nadprůměrným power metalovým albem (no budiž, konečně beru tento termín na milost, jakkoliv ho nemám rád), dává rázně na srozuměnou úvodní dvojice „Metal Gods“ a „Chosen Force“ – první úderná a hymnická, druhá provzdušněná s výraznými klávesovými aranžemi, podtržená klenutým nosným refrénem. Jen alibisticky vyčkávám, jak dalece se DREAM EVIL podaří nastavenou laťku udržet a možná i o nějaký ten centimetr zvednout. Totálně šablonovitý, heroický start a refrén v jednom „The Tyrant Dies At Dawn“ by sváděl k dojmu, že to tak bude pokračovat, ale právě že ani náhodou – skladba má neuvěřitelný tah a mimo refrén kouzlí heavy tanečky kolem kousavého riffu. „Lightning Strikes“ je oproti tomu klasický heavy metal s typickou kapelní melodikou, takže naprostý cajk. Heavy metal je jedno velké klišé, ovšem pokud nejste s invencí na huntě, je to paráda zas a znova. S „Fight In The Night“ přibývá třaskaviny a houstne atmosféra. Agresivnější forma album vhodně zpestřuje a dodává mu nemalou dávku energie. „Masters Of Arms“ je oproti tomu pravověrná klasika s těžkým spodkem, dunící jako plechová kavalerie, která zrovna vyrazila z Nepomuku směr Morava. Jinými slovy vyjádřeno, je to metalová prda jako zvíře ve chlívku a nezůstane jenom u ní. Následuje „Born In Hell“ a nechtějte po mě, abych z této dvojky určil vítěze. Snad jen bych poznamenal, že „Born In Hell“ střílí nabroušenější munici. Hitová jízda pokračuje – „Insane“ má opět onen těžký heavy metalový spodek, vynikající riff a stejně vynikající melodickou linku. Grande finále má jméno „Night Stalker“, cválavá rytmika a moderně navoněný riff a celková až odzbrojující nápaditost (zaposlouchejte se do dlouhého sóla a budete vědět, co tím myslím) funguje jako rána mezi oči z metru. Úplný závěr Y.A.N.A. je maximálně tradiční, melodie skvělým způsobem koketují a hard rockem málem až k AOR a je to naprostá radost poslouchat.

Za svůj alibismus můžu jít tak akorát sám sebe zavřít na náměstí do klády, aby na mě ostatní ukazovali a byl jsem vystaven veřejnému posměchu. Kvalitativní laťka „Metal Gods“ totiž postupně stoupá a graduje v závěru. Konec je úplně nejlepší, proto prosím neodcházet v půlce cirkusu, až na konci lvi zastřelí krotitele a ředitel sežere klauna .

Medyed

dreamevil.se/

facebook.com/DreamEvilOfficial

instagram.com/dreamevilband/