Recenze: DOGA - Respekt /2021/ vlastní vydání
Historicky vzato mám to s 
DOGOU takové schizofrenní - odér mainstreamu mě spíše odrazoval podle zajetého principu „davem ukradeného objevu“ - jakmile pro sebe objevím nějakou kapelu, kterou posléze začnou adorovat davy, v tom okamžiku začínám mít problém. Já vím, kapela samotná za to nemůže, akorát ten osobní vztah (iluzorní) je prostě v hajzlu. Z trucu mě probraly koncerty DOGY, kdy se snad ještě nestalo, aby v mé přítomnosti odehrála slabou akci. K tomu se přidala alba, která můj rezervovaný postoj výrazně nalomila, konkrétně „Hoď si to“ a „Detox“. „Hard Werk“ jsem trávil poněkud déle, než jsem byl zvyklý, ale nakonec si sedlo taky.
Nové album, o kterém toho příliš nového napsat nedokážu. „Respekt“ totiž nic nového nepřináší…teda vlastně přináší - novou kolekci skladeb typických pro DOGU. Pokud se ještě najde někdo, kdo čeká, že se DOGA pustí do prudké progrese a vyrazí vstříc novým obzorům, bude opět zklamán. „Respekt“ jede tvrdošíjně směrem, vytyčeným minulými alby. A není to marná jízda, pár let zpátky bych asi dost přemýšlel, jestli vůbec budu vynakládat čas a energii psaním recenze, ale z důvodů výše popsaných mi nečiní žádných problémů učinit krok přesně opačný. „Respekt“, i kdyby se nestalo nic dalšího, obsahuje várku čerstvých koncertních tutovek, které budou bezpochyby skvěle fungovat naživo. Úvodní „klipovka“ „Dobrej chlap“ kromě vydařené vizualizace dokáže lehce nakopnout a navodit atmosféru vůně spáleného benzínu a svištění větru ve vlasech, ta motorkářská atmosféra je vůbec kapela vlastní a snad nic jiného ani nečekám. Akorát se něco přece jen stalo a něco je jinak…DOGA zní jaksi živěji a více při chuti, tenhle pocit přetrvává už drahně pocitů za sebou a rozhodně neslábne, spíše naopak. Když už jsem zmínil koncertní tutovky, mezi ně by se dala napasovat „Být nebo nebýt“ - syrový hukot napěchovaný energií, takhle si to dám líbit, hlavně aby po dravém startu nedojíždělo na neutrál z kopce… „Černá a bílá“ určitě neztrácí, zpomalení bohatě vyhrazuje emoční náplň a silná melodie. Následuje „Tohle je dobrý“, našláplý rock´n´roll pro starého psa jest živou vodou pro jeho zchátralou tělesnou schránku. „Big Lebowski“ opět zdrsňuje, tahle poloha DOGY mi šmakuje vůbec nejvíce, vypadat takhle celá deska, vrněl bych blahem. „Route 66“ je další z hitovek, kterou si dovoluji pasovat mezi živé jistoty, ale nejsem Líba ani Sibyla, takže to nechám spíše na kapelu a pokusy o vize nenechávám příliš rozjet. Heavy riff a ostrý rozjezd, „Zůstaň svůj“ nechává vzpomenout na eponymní prvotinu, ovšem s dravější tváří. Zatím to nevypadá, že by DOGA trpěla na zavzdušnění, pendlování napříč rockovým spektrem od bigbítové klasiky po syrový heavy metal, zasazeným do svébytného výrazu DOGY dělá docela divy a musím objektivně přiznat, že v takové pohodě jsem DOGU dlouho neslyšel.
Medyed
Komentáře