Recenze: DISTURBED - Divisive /2022/ Reprise Records
Za běžných
okolností bych tuhle recenzi ani nenapsal, DISTURBED nikdy nebyli mými miláčky a pravděpodobně se to ani nestane. Za to, že s nimi ztrácím čas, můžou dvě věci - originální vokální projev Davida Draimana a minulé album „Evolution“. První zmíněné je naprosto v cajku, díky zpěvu jsem schopen DISTURBED jakž takž ustát a pravidelně i sem tam se pozastavit a zpozornět, DISTURBED přec jenom nejsou žádní béčkaři. Ta druhá věc je jiný případ - s minulým albem to s kapelou nevypadalo nijak slavně, nemám potuchy, co tím DISTURBED sledovali, zdali chtěli oslovit odlišnější publikum nebo vyzkoušet něco drobet jiného, každopádně se to příliš nepovedlo a album bylo sterilní až hrůza. Je to sice můj subjektivní pocit, nicméně jsem „Evolution“ nedokázal ani jednou doposlouchat do konce… a to už je co říct. A právě mocný nádech po nepříliš šťastně pojatém předchozím albu je tím druhým důvodem, proč se DISTURBED vůbec zabývám.
Každopádně to vypadá, že čtyři roky byly dost dlouhá doba na to, aby si vykolejená drezína opětovně kecla na koleje. Popravdě jsem ani nečekal, že by DISTURBED přišli až s takovou peckou, především pro skalní fanoušky bude „Divisive“ zajisté rajskou hudbou. Já zcela logicky tak vysoko neskáču, musím ovšem na druhou stranu přiznat, že tohle a minulé album - nebe a dudy. DISTURBED mají znovu tu typickou energii a šťávu, skladby jsou přirozeně chytlavé bez pocitu přílišné recyklace a setrvačnosti. Jasné je, že ze svého groove vzorce se už DISTURBED těžko vymaní, na druhou stranu se jedná o dosti zásadní poznávací znamení kapely, díky čemuž jsou kromě typického vokálu snadno identifikovatelní. Stejně typické je i „Divisive“, obsahující v podstatě totéž, na co jsme byli zvyklí v minulosti. Totéž, ale úplně totéž to není. „Divisive“ působí mnohem čerstvějším dojmem a ne tak docpané výplňovou hmotou, už jsem začínal setrvávat v přesvědčení, že desku „Asylum“ z roku 2010 už těžko něco dožene a už vůbec bych si netipnul, že bude této desce dýchat na záda.
A hleďme Amíky, ono se to docela povedlo! „Divisive“ má opět ten švih a lehkost, které jsem musel objektivně ocenit na starších albech. Start není vůbec špatný, úvodní „Hey You“ představuje DISTURBED ve formě, která je s nedávnou nejistotou nesrovnatelná - působí na první pokus, je sympaticky dravá a nakažlivě hitová. Navazuje „Bad Man“, možná ne tak vzdušná, však o to naléhavější skladba, vybavená vším, co pasuje k DISTURBED nejlépe - písničková struktura skladeb postavená na chytlavém ústředním riffu a výrazném melodickém refrénu. Sázení trumfů na stůl rovnou od začátku poněkud zavání přepáleným začátkem, po němž přichází výklus a lapání po dechu, ale titulní „Divisive“ spolu s „Unstoppable“ drží tempo s pohodou a ledovým klidem zkušeného maratonce, kterého vypustili na zkrácenou trať přespolního běhu. I když na chvíli k jisté slabé chvilce dochází (méně výrazné kousky „Love to Hate“ a „Take Back Your Life“), neviděl bych to v celkovém kontextu jako vyloženě průser - nic fatálně slabého se na „Divisive“ nevyskytuje a album s přehledem dojíždí do cíle. Závěr, který obstarává „I Won´t Back Down“, je rozhodně z těch podařených. Sice se toho moc nemění na faktu, že na mě těžko uvidíte nějaký DISTURBED merch, ovšem na druhou stranu musím sebekriticky přiznat barvu, že tentokrát nemám problém „Divisive“ doposlouchat celé na jeden zátah. A to je úkaz nezvyklý, neočekávaný a krajně překvapivý.
Medyed
Komentáře