Recenze: DISILLUSION – Ayam /2022/ Prophecy Productions
Náladovost a
razance v jednom, OPETH na steroidech, takové pocity ve mně vyvolalo aktuální album německých DISILLUSION. Zprvu to vypadalo, že poslouchám lehčí verzi BEHEMOTH a nadšen jsem z toho nebyl. Nezní to sice špatně, ale původního jsem z toho moc neslyšel. „Ayam“ na první pokus není bůhvíjaká hitparáda, což se ale výrazně mění s dalšími poslechy. „Ayam“ je na každý pád mnohem lepším albem, než se jeví.
První skladba „Am Abgrund“ si to u mě zazdila hned na začátku a málem stáhla s sebou i celé album. Vážně nemám potřebu poslouchat x-tou variaci na BEHEMOTH, i když to musí být pro zástupy neskutečné lákadlo alespoň trochu hrát jako oni. Jenže jsem pořádně sekl, ona už ta úvodní skladba dostane úplně jinou fazónu a v kontextu alba působí úplně jinak než jako samostatný kus. „Ayam“ (čistě pro letmé přiblížení) má opravdu daleko blíž ke švédským náladotvůrcům OPETH, než k temnému death / blacku. Dál to už není takový úprk vpřed, DISILLUSION ovládají čarování s náladami a nebojí se ho použít velmi poutavým způsobem, i když vokály v refrénech silně připomínají právě OPETH. Je to ale jedna z mála nectností, na kterou se dá vcelku zvyknout a která zásadním způsobem neruší. „Tormento“ definitivně otáčí kormidlo do progresivních vod. Zde už jsou DISILLUSION natolik sami sebou, že mě nakonec přemůže zvědavost a doposlouchám „Ayam“ do konce, předtím jsem zase tak odhodlán nebyl. Střídání razantních a vzdušných poloh je pro DISILLUSION skoro až obchodná značkou, lehčí skladba střídá tu sveřepější s metodickou pravidelností. „Driftwood“ a „Abide The Storm“ se definitivně noří do progresivní melancholie, nutno přiznat, že s potřebnou jistotou. Jak jsem se v „Ayam“ nějak nemohl vyznat a nevěděl, jak to DISSILUSION vlastně myslí, od poloviny alba mám naprosto jasno. „Longhope“ a následující „Nine Days“ opouští ostřejší výraz ve prospěch atmosférických ploch s občasnou oblačností na obzoru. O trochu zahuštěnější je „From The Embers“, ale i ta kromě úvodní pasáže prostě nezrychlí, sypačky si to vybraly na začátku a mají prostě utrum, šlus, konec 
. Závěr alba už je čiré snění v nekonečném prostoru v sousedství PINK PLOYD. „The Brook“ postupně graduje od minimalismu do nechci říct zrovna velkolepého finále, ale závěr „The Brook“ k velkoleposti tak daleko nemá.
No nebyla to žádná sláva a nadšením jsem neskákal. Sice úplně do výšin neskáču ani teď, ale musím objektivně přiznat, že „Ayam“ je velmi zajímavým posluchačským zážitkem. Že z něj místy až příliš silně slyším inspiraci švédským fenoménem OPETH, to ukecat prostě nejde. Není to však nakonec takový problém a DISILLUSION jej dokáží vyvážit dostatkem vlastní invence. Osobně si myslím, že „Ayam“ by prospělo citlivější vyvážení ostřejšího výrazu z první půle alba a lehčích poloh z té druhé. Celek by držel pevněji pohromadě a dojem by byl řekl bych ještě o úroveň lepší. I tak se ale jedná o velmi zajímavé a solidní album.
Medyed
Komentáře