Recenze: DIRTY RATS – End In Tears /2020/ Sliptrick Records

Naprostý rockový grunt, základ všeho metalového, co jste kdy slyšeli, to je výchozí ingredience stylu DIRTY RATS. Nesmrtelná klasika, rock´n´roll jako prase, australský rock v hrubém a drsném provedení, a jelikož MOTÖRHEAD s naprostou jistotou již ničehož nic nového vydat nemohou, DIRTY RATS mohou být společně s několika dalšími bandami takovou náplastí na prázdný kráter, který tu po Lemmym a jeho partě zůstal. Pokud bych měl hledat jedno jediné slovo, kterým „End In Tears“ popsat, bylo by to pravděpodobně vše říkající „NÁŘEZ“. DIRTY RATS se s tím příliš nepářou, nekoukají napravo ani nalevo a servírují nám přímočarý a syrový rock´n´roll plný živočišné energie se silou skolit bejka jednou ranou mezi světla.

Žádné experimenty, nic revolučního, pouze ryzí a nesmrtelná klasika. Riff, sloka, refrén, sólo a za tři minuty konec. Jak jednoduché, ale jak účinné! Na rozdíl od obecně platné australské šablony dělají DIRTY RATS větší bordel, mají jednoznačně špinavější a metalovější zvuk. Ani na vteřinu nejsem na pochybách, jak to pánové myslí. Poctivá černé řemeslo s pachem kovových výparů, jiskry od rockové výhně létají všude kolem za cinkotu kladiv o kovadlinu. Tady není prostor pro švindl a pózu, DIRTY RATS to prostě budete věřit, i když nechcete nebo se Vám rocková klasika z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu nepozdává. Syrová energie, ideální pro vyplavení nadstandardního objemu endorfinů, je albu vlastní jako kryse ocas (když už jsme u těch „Rats“), „End In Tears“ je nádherně šťavnaté v každé skladbě, tu příjemně vibruje, tam zatlačí a přidá na otáčkách, aby se zase vrátilo do pohody. Ta pohoda je tak jako tak relativní – i ve středních tempech („The Juice“) DIRTY RATS duní podobně jako tanky jedoucí po dlažbě při přehlídce na Rudým placu. Strhující jsou ve svižnějších věcech – „Axis Of Love“ si to sype kupředu nehledě na stav brzdové soustavy společně s následující „ Love From Distance“ – to je hukot jak má být a mraky energie všude kolem. Titulní „End In Tears“ duní ve středním tempu, pokud se pozorně zaposloucháme, slyšíme ozvěny starých „Stounů“ a zřetelný bluesový základ. Šlapavá „Jaded“ hnaná kupředu šlapavým riffem má nesporný hitový potenciál, korunovaný pikantním sólováním, prakticky totéž lze říci o „The Ballad Of Hobbit Foot“, DIRTY RATS jsou doslova nabušeni spontánní energií, nedělá jim sebemenší problém přetáhnout posluchače na svou stranu. „Hurts Like A Mother“ brousí ostří zvuku, k metalu není daleko, zdánlivě ledabylý vokál dokresluje podmanivou náladu skladby, která je o kousíček temnější a vážnější. Doposud jsem nezaznamenal výraznější úbytek důrazu a ani miligram „vaty“ vyplňující hluchá místa, „Boss Of Me“ jede jako dobře seřízený čtyřtakt v nablýskané mašině, výživné sólo tento fakt už jen podtrhuje. „My Life Is Cliché“ zařazuje rychlejší kalup a jede se z kopce - syrový rock´n´roll bez kompromisů, bez zkrášlující slupky, nutí mé staré hnáty k pohybu a skotačení, artrózu v koleni vem čert. „Fantasy“ je více na pohodu, jistá ležérnost ovšem neznamená ústup z vytyčené linie, stále se jedná o řádný lomoz nabitý na sto procent. „Bad News Woman“ je další se svižnějších skladeb, jako bych cítil v rukou vysoká řídítka, pod zadkem stádo splašených koní a ve vlasech vítr. DIRTY RATS rozhodně nevystříleli všechnu ostrou munici v první půli alba, dech jim bohatě stačí i s blížícím se závěrem, další kvapík „Rat Rock“ má sil dost na udělání řádného průvanu. Závěrečné boogie „Rock Star“ se na konec parádně hodí, je to vhodné zpestření a svou atmosférou si bez problémů říká o zvýšenou pozornost. Ať hledám jak hledám, rozebírám album na šroubky, nenacházím ani stopy po zakopnutí a hluchých místech, „End In Tears“ je pro mé uši skvělé rockové album, nahrané starými machry, kterým můžete věřit každou notu. Jsem ve všech ohledech spokojen!!!

Medyed

dirtyratsband.com/

facebook.com/dirtyratsaustralia/