Recenze: DESTRUCTION – Birth of Malice /2025/ Napalm Records

Byl jsem vážně na docela jak na jehlách, když jsem zachytil oznámení termínu vydání „Brith of Malice“. Předchozí řežba „Diabolical“ mi stále rezonovala v uších a co si budeme povídat, nastavená kvalitativní laťka byla, jak je teď děsně módní říkat a označovat tak kdejakou kokotinu, řádná výzva. Podle pochytaných informací jsem se mimo jiné dověděl, že Schmier „pustil k lizu“ i kytaristu Damira Eskice, tudíž by album po skladatelské stránce mohlo být více než zajímavé.

Žádná experiment se ale nekoná, to mějme na paměti, DESTRUCTION se drží svého urputného stylu a tom se prostě nic měnit nebude. Dál je to však mnohem zajímavější, i když se „Birth of Malice“ v mém případě chová úplně stejně jako desky předchozí a rozhodně se nevyplatí činit závěry příliš brzy, natož psát recenzi příliš začerstva. Vlastně jsem moc dobře nechápal, co je důvodem všeho toho nadšeného hejkání a provolávání slávy. Album na mě ani nijak silně nepůsobilo, spíš to byla jalovost v čisté podobě včetně mého protáhlého ksichtu. Jednotvárnost, skladby slité do jedné masy bez výraznějších rozlišovacích znaků, tohle má být ta paráda a adept na thrash metalové album roku? Asi poslouchám jinou desku nebo jsem přiletěl z opačné strany metalového vesmíru…jenomže – nízká oblačnost se postupně začala rozpouštět a já začal pozvolna pociťovat důvěrně známé mrazení za krkem. Málo platné, DESTRUCTION u mě nabíhají postupně a nejinak je tomu i v případě „Birth of Malice“. Pak stačí jeden, dva poslechy navíc nad obvyklou recenzní dávku a původní rozčarování je s definitivní platností zapomenuto, aby se vrátilo s další deskou a celý kolotoč se opakoval.

„Birth of Malice“ není určitě špatná deska, není ani průměrná, protože je rovnou naprosto vynikající. Ani by mi nevadilo, kdyby obsahovalo nějakou tu řekněme méně výraznou skladbu, vzhledem k veteránskému věku DESTRUCTION se nějaké to klopýtnutí nechá přehlédnout, jenže čím déle desku poslouchám, tím více mi vychází maximálně vyrovnané a silné album, jak jen to momentálně vůbec šlo.  Nekompromisní řežba „Diabolical“ dostala propracovanější a variabilnější formu, aby primární agrese a kopec neurvalé energie zůstaly v plné míře zachovány. Melodické pasáže, aby skladby odlehčovaly a zjemňovaly, ještě zintenzivňují jejich intenzitu a finální účinnost. Úvodní průplesk díky „Destruction“ a „Cyber Warfare“ může naznačovat, že tahle jízda skončí až na samotném konci, jenže ta paráda se rozjíždí až kolem poloviny alba. „Scumbag Human Race“ se nekompromisně sune vpřed, poháněná nebroušenými riffy a přesnou palbou bicích (Randy Black prostě nezklame) a drtí vše, co se připlete do cesty. Mistrovský kousek „God of Gore“ vytahuje bohatší melodie a excelentní sólovou exhibici, což při celkovém a nepolevujícímu nátlaku působí jako zátah turba sešlápnutí plynového pedálu až k podlaze. Pomalejší A.N.G.S.T. poskytuje prostor pro strukturovanější formu a sugestivní atmosféru, která postupně graduje k finální erupci. Při vší ústě k ostatním skladbám, rozdíly v kvalitě jsou naprosto minimální, ale totální bomba a masakr přichází s „Dealer of Death“. Dokonalá symbióza melodiky, agresivity a skladatelské nápaditosti mi doslova zouvá boty, neskutečná pecka mezi oči! To samé v bledě růžovém nabízí „Evil Never Sleeps“, opět neskutečné melodická linka a kytarové orgie, kterých se ucho prostě nepřežere. Že ani tentokrát nebudeme ochuzeni o cover, bylo jasné ještě před vydáním „Birth of Malice“. DESTRUCTION uchopili megahit „Fast As a Shark“ po svém a zdůraznili kořeny a prazáklad thrash metalu, které tato kultovka obsahuje, byť to tenkrát as záměr nebyl a prostě to tak spontánně vyšlo.

Zprvu jakože nic moc, nakonec absolutorium a bezvýhradná spokojenost. DESTRUCTION ukuli nekompromisní, přesto do detailu promakané a na chyby totálně chudé album. Takovýto majstrštyk si nechám sakra líbit!

Medyed

destruction.de/

facebook.com/destruction/

instagram.com/destruction_official/