Recenze: DESTRÖYER 666 – Never Surrender /2022/ Season Of Mist

Tuhle dnes již zaloužilou bandu sleduji poměrně dlouhý čas, ovšem kuráž na recenzi jsem sebral až teď. Ne, že by DESTRÖYER 666 nebyli tak dobří, aby si nezasloužili pořádnou recenzi daleko dříve, ale neměl jsem je zažité natolik, aby můj monolog nad jejich albem byl podložen alespoň nějakou osobní zkušeností. Ovšem co se děje v souvislosti s aktuálním albem, to nejde ignorovat. Takhle skvěle zmáklý black metal v prapůvodní podobě, tj. ve formě ze začátku osmdesátých let prostě ignorovat nelze. Moderní zvuk pak výsledný devastační potenciál desky dál umocňuje, co více si může přát stárnoucí metalový maniak, než surovou a skvěle řemeslně zmáklou klasiku!!!

Heavy, thrash, syrový rock, to vše lze z projevu DESTRÖYER 666 cítit, dohromady pak mají tito dnes již nesporně kultovní Australané neskutečné kouzlo a přesvědčovat nikoho o svém náhledu nemusí, berte nebo nechte ležet. Zde není místo pro kompromisy, jako by se vrátily časy kůže, pyramid a nestřižených kštic. Nějak mě přestávají bolet kolena a začínám mít žízeň na něco piva a ohnivé body. Jako velmi potěšující shledávám zjištění, že navzdory stylu ze staré školy nezní „Never Surrender“ jako právě vykopaný nález během archeologické expedice – je hezké, že ho někdo vykopal, ale stejně skončí někde ve vitríně muzea a chodit se na něj budou koukat akorát tak s problematikou obeznámení vědátoři a znuděné školní výpravy. Zde s plnou odpovědností tvrdím, že „Never Surrender“ takto prosím nezní – je čerstvé, plné sil a lačné po krvi jako vlkodlak, co týden nežral. Pravdou jest, že DESTRÖYER 666 stíhají vytrávit mezi jednotlivými alby, za bezmála třicet let existence je „Never Surrender“ šestým zářezem na jejich pažbě, takže přebytkem kvantity rozhodně netrpí. O to více je na místě hovořit o kvalitě, nemusím se v potu tváře složitě ladit na vlnovou délku DESTRÖYER 666, ta kompatibilita je tam prakticky okamžitě a nemám co řešit. Výrazová oscilace od syrového heavy metalu k bestiálnímu mixu thrash a black metalu je přesně to, co mi mluví z duše a kde jsem na domácím plácku, takže zcela odpadá seznamovací fáze a stačí si album několikrát prohnat skrz slechy a proběhne vše potřebné k tomu, abych byl osobně nasycen otptimální duševní krmí a po dekl zásoben energií, aby ji ze mě zase nějaký vypatlaný tukan během chvíle vysál a celý proces se mohl opakovat.

Úvodní titulní salva „Never Surrender“ si mě bez sebemenší námahy obtáčí kolem prstu a sám si říkám, jestl i to takhle bude pokračovat, nebudu mít s albem ani ten nejtiternější problém. Poté se přeženou dva nekompromisní nájezdy „Andraste“ a „Guillotine“, přičemž ta první v pořadí má nejblíž k novodobější podobě black metalu a ta druhá prozměnu ve své punk / heavy podobě zase k té prapůvodní. Slušný chaos, můžete podotknout, ale vše pasuje dohromady bez zadrhnutí. Strhující energie zabalená do ostrého, řezavého zvuku a vše řádně nahlas a masivně – v podstatě podle hesla „It´s only rock ´n´roll“ (jeden z mých kamarádů raději požíval synonymum „Kurvy, chlast a chlebíčky“). A tak je to až do konce, jednou poklusem, podruhé plížením plazením vpřed, ale stále v luxusně syrové kvalitě viz nebo spíše slyš „Grave Raiders“, případně „Batavia´s Graveyard“. Tím ovšem netvrdím, že tohle čtveřice totálních hitovek a zbytek jsou „vyplňové kusy“. To ani omylem a s brutální kocovinou za krkem, tohle album je parádní metalová práce podle staré matrice, která ještě v rámci rozcvičky dokáže zkalibrovat zadní partie leckerým modernistům a jesně dokazuje, že dělit muziku na starou a novou je kravina jak vrata do Kolbenky.

A že během Vánočních svátků poslouchám zrovna tohle a že za to pravděpodobně shořím v pekle? S tím už jsem se stačil srovnat.

Medyed

facebook.com/destroyer666page/

instagram.com/destroyer666_official/