Recenze: DEPRESY - Psycold /2022/ Metal Age Productions
Byla to 
to velmi brutální a intenzivní srážka v roce 1999, kdy jsem poprvé slyšel tuhle famózní slovenskou kapelu na jejich EP „A Grand Magnificence“. Sáhnu-li k laciné romantice, byla to metalová láska na první poslech, která za více než dvě dekády nevybledla. DEPRESY jsem vždy považoval za mikrokosmos sám pro sebe, kdy si oni sami stanovují pravidla a měřítka kvality, což je dost možná obtížnější než se rovnat se zbytkem scény.
„Psycold“ jako další výzva pro DEPRESY…tvrdost, hrubost, intenzivní emoce, na druhé straně precizní hráčské výkony a svěží nápady. DEPRESY se opět o krok ve svém stylu posunuli, připadají mi variabilnější a přitom neslevují ze své intenzity, pouze „rostou“ všemi směry. Vedle přirozeného vývoje a nenásilné reflexe současného dění věcí vezdejších DEPRESY neztratili svou specifickou magii, díky které mě uhranuli tenkrát během mé povinné vojenské epizody. Toto specifické kouzlo je v míře nemalé i na aktuálním albu a propůjčuje všem osmi skladbám bez výjimky významnou hloubku a neméně tak i emoční sílu. DEPRESY nejsou z těch, kteří by nahrávky chrlili, „Psycold“ dělí od EP „MMXVIII“ sice čtyři roky, ovšem mezi „Psycold“ a posledním plnometrážním albem „Morph - Near Death Experiences“ zeje propast třinácti let, možná příliš dlouho, jenže pokud vezmu v potaz sílu novinky, je časové hledisko druhotnou záležitostí. „Psycold“, to je především všeobjímající čarovná chladná atmosféra (věrna názvu alba) jako zastřešující element všeho, co se na albu odehrává. „Psycold“ určitě není album, které zabírá s plnou silou po prvním seznámení. Jak rychle mě vtáhly do děje „A Grand Magnificence“ a následující „Sighting“, zde jsem se musel chvíli ladit na specifickou atmosféru desky a nějaký čas věnovat vstřebání poměrně širokého spektra výrazových poloh, které mi zpočátku nešly příliš dohromady. S každým dalším poslechem album nabývá na zajímavosti a já se do něj stále zavrtávám do větší hloubky. To, co mi uších jemně drhlo, začíná do sebe krásně zapadat a společně tvoří působivý celek, mířící přímo na komoru. Mám především na mysli téměř rockové postupy, které se tu a tam vynoří společně s chytlavou melodikou - jako bych slyšel své dávné miláčky AMORPHIS, to nechápu jako záměrnou snahu zatnout drápek v mainstreamu, spíše to na mě působí jako spontánní výsledek skládání - poslechněte „Tribute To A Melancholy Day“ a pochopíte. Vedle razantních nájezdů a ponurých, posmutnělých pomalejších pasáží jsou melodické „výlety“ nedílnou součástí tváře DEPRESY, akorát v případě „Psycold“ je slyšitelný posun ve zvuku a aranžích skladeb. Navzdory vlastní progresi vpřed jsou DEPRESY stále svébytní náladotvůrci, progresivní spíše vůči sobě než v porovnání s okolní scénou, proto žánrové škatulky jako melodický death metal, black / death metal a některé další jsou na DEPRESY dávno krátké. Takový hodokvas temných emocí v takto luxusní kvalitě neumí jen tak někdo a hravě se může stát, že DEPRESY budou konkurencí tak akorát sami sobě. Tohle album je čirá machrovina, která dokáže příjemně překvapit i po x-tém poslechu. Je na něm hodně co objevovat a ani já ještě nejsem zdaleka u konce.
Medyed
Komentáře