Recenze debutového CD Tenebry Disharmonie je PřIROZENá!

MOJE VELKÁ, OKYSLIČUJÍCÍ TENEBRA

aneb

KDYŽ NESCHÁZÍ ŽÁDNÝ KROK

Rok vydání: 2010

Edice: digipack CD

Vrcholy CD: všechno

Propadáky CD: nic

Počet poslechů: cca 20

Hodnocení CD: 100 %

A je to tady zase, jak by zaznělo v městečku Twin Peaks. V našem případě zase jedné desce sto procent. V jisté dřívější informaci jsme nazvali prostějovskou Tenebru pokladem, a na tomto „přívlastku“ si trvám. I proto jsem v brněnském LUMBER’S SHOP po jejím debutu Disharmonie je přirozená! hrábl tak CHAMTIVĚ, až jsem se za svou nedočkavost skoro zastyděl. A následně jsem překonal i svou LENOST a píšu recenzi.

Možná paradox, možná disharmonie – skupina TENEBRA je pro mne jedním z nejvýraznějších světel v temnotách tuzemského tvrdého rocku: Tenebra svítí hudebními nápady (skutečně vynikajícími melodickými nápady), chytrými texty, a taktéž bravurními aranžemi, které v jejím případě znamenají dost podstatnou složku celkové tvorby. A pakliže se přidá skvostný zvuk, který tomu všemu  dá parádně vyniknout, pak se zrodí výjimečná hudební partie, při níž klidně zapomenete i na černé kameny - tedy dokud nenastane track číslo 5.

Při výčtu pochval (sakra, já furt jenom chválím, tak strašně bych chtěl neco zkritizovat, ale tady to fakt nejde) jsem zapomněl na nejdůležitější věc: na zpěv. Český metal, resp. tvrdý rock je plný rozličných zpěvandulí, které výborně intonují, výborně vypadají, ale chybí jim to nejdůležitější – pěvecké charisma. Gabriele V.G. ne. (Teď mne napadá, že jistou kritickou poznámku přeci jen napíšu: nejsem přítelem takových uměleckých jmen, kdy se dozvím jméno, ale nikolivěk příjmení interpreta – označení Gabriela V.G. na mne působí rušivě, protože mám pocit, že ji mám identifikovanou pouze z poloviny. To už je lepší jenom přezdívka. Nebo že by to byla přezdívka? :-))

Jinak ovšem musím chválit: způsob zpěvu, zabarvení hlasu, jeho síla, to všechno dělá z Gabriely V.G. podle mého skromného soudu jednu z nejosobitějších zpěvaček současného českého tvrdého rocku. Nedá se to moc popsat, musí se to prostě slyšet.

Gabriela je obklopena dalšími skvělými instrumentalisty, zejména kytarista Maré Image má moje obrovské sympatie, tak šťavnatá hard rocková kytara se neslyší každý den - bohužel. Rytmická sekce (bicí – „otřesné“ umělecké jméno ZeD Danyi,  basa – záskok za Vojtěcha Grepla, Vítek Kraváček, pozn: ten Grepl musí mít dost solidní životní nadhled, když klidně „vynechal“ natáčení debutové desky, hmmmm) je poctivá, ctnostně spoluvytváří celkový „ksicht“ Tenebry, navíc především bicím strašně pomáhá ten impozantní zvuk studia Davida Spilky. Naposledy jsem tak „nádherně živé studiové“ bicí slyšel snad na Kuřeti v hodinkách (proboha, nesrovnávám faktory kvality plynoucí z podmínek doby).     
 
Tenebra není nijak chrlivá kapela (v tomto směru k ní nikdo ZÁVIST fakt chovat nemusí), takže repertoár jejího debutu už čítá nějaké ty roky - plná polovina skladeb totiž vyšla již v roce 2007 na demosnímku Partie s černými kameny, ale to prosím nechápejte jako výtku, naopak (navíc inkriminované věci dnes vyznívají jinak). Zřejmě i proto je Tenebřin debut tak dobrý. Nemůžu napsat, který song je nejlepší, protože nejlepší jsou zkrátka všechny. Znakem CD je vyrovnaná kvalita, která ani vteřinu nenudí, což se mi u hudebních počinů zase až tak často nestává. Jinými slovy – tahleta banda mi opravdu není LHOSTEJNÁ...

Ať už známé šlágry typu právě Partie s černými kameny, Na hraně duhy nebo Bludné kořeny, anebo  věci, které na demu nebyly (třeba Moje malá, Neokysličuji!), v sobě mají neuvěřitelnou šťávu, obrovský  náboj, zkrátka cosi zvláštního, co Vás nutí desku pouštět znova a znova, znova  a znova, prostě znova a znova :-). Zde si navíc nemohu odpustit drobnou, takřka „pornografickou“ poznámku: název Moje malá ve mně vzbudil asociace, za něž jsem se posléze pochopení skutečného významu songu opravdu vpravdě chlapsky zastyděl. Nádherná skladba. Je fascinující, jak mama dokáže na pódiu tak vyvádět :-).

A v tomto kontextu musím zmínit i věc, že v Tenebřině podání se mi líbí dokonce i rap, který jinak nesnáším. Bonus Manitou je díky organickému propojení hudby a textu  ve svém konečném výsledku tak chytrá skladba, že si už dneska nedokážu představit, že by na albu chyběla. Druhý bonus, remix songu Fire’n’brut, připomene muzikanta jménem Cyberolas z kapely Rhodian.

Pár kroků schází? Zásadně nesouhlasím. Tenebře ke sto procentům nezbývá žádný krok, Tenebřina deska je z mého subjektivního pohledu zkrátka stoprocentní. Tenebro, pravda je taková, že žádný krok neschází. Jenom se trošku bojím Tvé další desky – udělat ji stejně dobrou jako tu první, to bude totiž fakt pořádná fuška. 

Zdraví Dědek.