Recenze: Dayal Patterson – Black metal III – Kult nikdy nezemře – díl první / MetalGate
Pravda, 
nezačínáme od začátku. K tomuto cyklu se dostávám až po vydání „Evoluce kultu“ a „Předehry ke kultu“. Nu což, nebudeme mít tento pozoruhodný cyklus popořadě, ale napřeskáčku, což si myslím zase tolik nevadí. Třetí díl cyklu mimo jiné mapuje takové řekl bych „utržení ze řezězu“, kdy řada kapel začal pátrat mimo zajeté black metalové mantinely a do své muziky začaly včleňovat prvky před pár lety ještě zcela nepředstavitelné a dále se věnuje polské scéně a fenoménu depresivního black metalu. Musím na sebe ze začátku prásknout, že mé znalosti se ukázaly jako hodně chatrné, jakkoli jsem si před začtením se myslel pravý opak.
Část první – opět v Norsku. Nelze ani začít jinak a jinde, než v Norsku. Zažívám takový návrat v čase, závan tvůrčí svobody v black metalu jsem zažil v přímém přenosu. Říkejme tomu jak chceme, dá se tomu říkat i jinak a ne vždy je období, kdy původně black metalové kapely roztáhly křídla a nabraly možná až avantgardní tvůrčí směr, je vnímán v zásadě dvojím způsobem stylem buď a nebo a nic mezi tím. Pochvalné reakce jsou dodnes vyváženy reakcemi naprosto opačnými. Jako ten, který si náležitě smlsnul na novátorských albem SATYRICON, DODHEIMSGARD a neposlední řadě i SOLEFALD, nemám k neortodoxnímu tvůrčímu procesu vůbec odtažitý postoj. Nekriticky nežeru zcela vše, co uhne z hlavní trati na vlastní jednokolejku, vždy stejně dojde na moment, kdy mě ta která kapela, respektive její album buď osloví nebo se jiskření jednoduše nedostaví. Nedělá mi proto pražádný problém si vychutnat pravověrné black metalové album stejně jako nějakou experimentální ujetost. Vedle již zmíněných SATYRICON a SOLEFALD se první část knihy zabývá dalšími kapelami norské scény, jejichž jména možná tak trochu zapadla a nedosáhla takového věhlasu, nicméně jejich význam pro vykreslení věrného obrazu norské scény je nepochybný. Řeč je o MANES, KAMPFAR a WARDRUNA, zde poprvé dostává moje nezdravě narostlé ego po čuni. Krom KAMPFAR, o kterých jsem alespoň něco slyšel, MANES a WARDRUNA jsou pro mě jmény neslyšenými…a přituhne.
Část druhá – polský underground. Zde jsem taktéž zčásti tam, kde jsem už párkrát prošel. Slůvko „zčásti“ je klíčové, polská scéna nejsou jen ARKONA a MGŁA. ARKONA, jak již mnozí víte, je úplně jiná kapela než ruská jmenovkyně a společného spolu dále nemají vůbec nic. Toto je polský megakult a black metal čpící ohněm a sírou. Současný polský exportní artikl MGŁA myslím netřeba sáhodlouze představovat, v současné době asi není známější black metalová kapela, vycházející z polského podzemí. Dále jsem nechci říci ztracen, ale neznalý určitě. O XANTOTOL, MASTIPHAL a EVILFEAST jsem doteď nevěděl zhola nic ,což mě ani tolik nepřekvapuje, je to minimálně důvodem k tomu se dovzdělat.
Část třetí – depresivní black metal. Závěrečná část je pro mě polem polem neoraným a největší měrou připívá k mému nezakrnění. STRID, BETHLEHEM, SILENCER, FORGOTTEN TOMB a TOTAL NEGATION jsem doteď úspěšně míjel a rozhodně bude stát alespoň za to rozšířit si obzor, pokud na žádnou z kapel nezaberu.
Třetí díl cyklu (předpokládám i předchozí dva) je přístupně a čtivě napsaný, jako by se jednalo o velmi dlouhý profilový článek v některém z metalových časopisů, než o knižní formu. To však nevidím jako nedostatek, ale jako obrovskou přednost. „Kult nikdy nezemře“ má díky zvolenému stylu tu vlastnost, že se čte jedním dechem. Začal jsem sice jaksi zprostředka, to mi ale nebrání postupně doplňovat starší pokračování v obráceném gardu. Jednotlivé díly fungují značně samostatně, tudíž si to střihneme na couvačku.
Medyed
Komentáře