Recenze: DAVID GILMOUR – Luck And Strange /2024/ Sony Music

„Luck And Strange“ by mohlo být pouze bilanční album, dalších ambicí se mohlo kompletně vzdát a nikdo by se asi ničemu nedivil. David Gilmour a jeho vysoký tvůrčí standard však kromě logické bilanční roviny nedovoluje držet se nenápadně při zemi. Typický náladový hudební jazyk a citlivá kytarová práce si stále zachovává jiskřivou magii, plně srovnatelnou s pozdními alby PINK FLOYD. Na ty můžeme mít různé názory a můžeme je mít za chudé příbuzné ikonických alb ze sedmdesátých let, zakončenými „The Wall“, nicméně mě na nich naprosto nic neirituje a pravidelně po nich sahám do dnešních dnů.

„Luck And Strange“ je zcela typické album pana Gilmoura, zcela v mantinelech toho, co za svou dlouhatánskou kariéru vytvořil. Plyne pozvolna, melancholicky, jednou temněji a jindy mírně veseleji, ovšem melancholie a náladovost je jedním klíčovým jmenovatelem. Po krátkém intru „Black Cat“ následuje do majestátní polohy rostoucí titulní „Luck And Strange“, kterou si s klidem umím představit na „Momentary…“ nebo „The Division Bell“, navíc má významný další rozměr – jsou na ní naposledy slyšet klávesy Ricka Wrighta, který se na tvorbě skladby přede svou smrtí roku 2008 podílel. Album nevychází pouze z Gilmourovské éry PINK FLOYD, řada inspirací má kořeny až v „Animals“, tedy alespoň já tam ta „zvířátka“ prostě slyším. Zasněná „The Piper´s Call“ se rozvine do nadpozemských sfér společně s křehce krásným refrénem, aby posléze dostala rockovější tvář. Podobně snivě začíná i „A Single Spark“, atmosféra je ovšem zcela odlišná, podpořená decentními orchestrálními aranžemi, které jí propůjčují vyloženě vesmírný charakter. „Between Two Points“ vyšla jako pilotní singl a věrně reprezentuje melancholickou a zároveň přesvědčivě uklidňující tvář desky, jako prostředek smíření se s neúprosným během času a vlastní konečností. Na veselejší a výrazněji rockovější tóny (samozřejně v intencích tvůrčího patentu Davida Gilmoura) zčásti dochází až v samotném závěru regulérní části alba, konkrétně s „Dark And Velvet Nights“, která se náladovému plynutí alba vymyká takřka kompletně, a následující nádhernou „Sings“ a úžasně gradující „Scattered“. Nemám příliš v oblibě bonusy a další přívěsky ke standardnímu obsahu alb, ve většině případů ředí a rozmělňují potenciál alba a natahují stopáž, nejsou – li umístěny na samostatný disk. Málokdy došlo na to, že by mě některý z bonusů zadupal do země a přesvědčil mě o své opodstatněnosti. Jsem prostě prevít a nevděčná potvora. Dvojice bonusů, obsažená na „Luck And Strange“, mi však náladu v žádném případě nekazí navzdory skutečnosti, že druhým bonusem je dlouhatánský jam „Luck and Strange (Original Barn Jam)“, postavený na ústředním motivu titulní skladby.  

„Luck And Strange“ už jen ze své podstaty ani nemůže být albem na první dobrou, důvěrně známý rukopis autora na tom pranic nemění. Tahle deska potřebuje pozorný poslech a dostatek času na usazení, jinak funguje maximálně napůl a to jistě nikdo nechceme. Množství nápadů a skvělých drobností začíná společně působit v jednom úchvatném celku až po několikerém pozorném poslechu a kdo by chtěl přistupovat a takovémuto albu jako k rychlému občerstvení z fastfoodu? Jedině kulturní barbar, a to my přece nejsme.

Medyed

Foto: Anton Corbijn

davidgilmour.com/

facebook.com/davidgilmour/

instagram.com/davidgilmour/